Josef Melen: »Né, pětku né...« Tu písničku jsem nesnášel!

Co dělá bývalá dětská hvězda?

• Je mu 35 let, váží 110 kilogramů!
• Má syny Josefa Seana a Michaela Yanna
• Živí se jako moderátor bojových sportů!
• A chce na CD vydat svoje největší hity!

Na interview přišel i se svým čtrnáctiletým synem Josefem Seanem Valentýnem.

Co se vám vybaví, když v současnosti někde uslyšíte hrát svůj největší hit Né, pětku né?
„Nemusí jít ani o tuhle písničku, ale o kterýkoliv můj song a vždycky mne napadne to samé: co si o tom asi myslí moje děti, které jsou teď starší než já v době, kdy jsem to zpíval. Jinak žádná velká nostalgie. Je to můj dennodenní chléb. Někdo říká bohužel, někdo bohudík.“

Neříkejte mi, že jste vůči písničce Né, pětku né nikdy necítil alespoň trochu averzi.
„Cítil. A obrovskou. Hlavně na sklonku osmdesátých let. Byl jsem ve věku šestnácti sedmnácti, chodil jsem v Litoměřicích na gympl, a oni mě stále spojovali s touhle písničkou. A já v té době chtěl zpívat něco úplně jiného. Shodou okolností tehdy přišla revoluce a všechno se opravdu změnilo.“

Jak jste revoluci prožíval vy osobně?
„Hezky, byl jsem na gymnáziu. Chodil jsem na demonstrace, cinkali jsme klíčema a měli trikolóry pomalu větší než kabáty.“

Za vašeho hudebního kmotra je považován František Janeček...
„To bych já neřekl v žádném případě. Mým jednoznačným objevitelem je můj táta. Ve čtyřech letech mi dal do ruky paličky a v pěti se mnou založil kapelu a začal hrát. Jen na základě toho mě objevili další hudební producenti a manažeři. To byli lidé spojení s Viktorem Sodomou a napojení na Orchestr a balet Československé televize, jehož jsem byl členem v době své největší slávy. To znamená v letech 1983 až 1986. V tu dobu byl mým hlavním hudebním kmotrem František Ringo Čech. Právě on napsal text mého hitu Né, pětku né. Franta Janeček byl člověk, který mě vyzobl ze stáje Franty Ringo Čecha až v roce 1986.“

Nebyla pak mezi Františky kvůli vašemu přestupu nějaké řevnivost?
„Obrovská. Dokonce kvůli tomu bylo zastaveno i vydání mé, tehdy už zcela natočené a hotové, dlouhohrající desky. Ta nikdy nevyšla a bohužel je jen v archivech. Já teď začínám jednání se Supraphonem, že by se snad nakonec i tyhle věci mohly vydat. Po pětadvaceti letech.“

Jak v reálu ten váš přestup do stáje pana Janečka vypadal?
„Přišel za mým otcem a nabídl mu podmínky, které byly lepší než ty, jaké jsem měl do té doby. Janečkova stáj byla větší a lepší. To byl největší hudební »cirkus«. Vždyť tam byli Michal David, Iveta Bartošová, Sagvan Tofi, Pavel Horňák a Markéta Muchová. Tahle sestava plnila sportovní haly v celé zemi. A já najednou mohl být s nimi. Otec tehdy rozhodně udělal dobře, že jsme přestoupili. Lidé si pamatují o mně dvě věci – že jsem nazpíval Ne, pětku ne a že jsem byl u Franty Janečka.“

Vás největší sláva potkala kolem deseti let. Jak jste to všechno tehdy vnímal?
„Nijak zvlášť. Já v tom žil od čtyř let. Stále jsem někde vystupoval, jezdil jsem po celé republice. Pro mne to bylo přirozený. Pro někoho jiného bylo přirozené, že chodí hrát s klukama fotbal. Já fotbal nikdy nehrál. Plavat jsem se naučil ve třiceti letech a na lyžích jsem byl jednou v životě – v šestadvaceti. Já každý den místo toho všeho cvičil na bicí, pak na harmoniku a nakonec na klavír. Co týden jsem jezdil v tatínkově trabantu do Prahy něco natáčet do Studia Kamarád. Mně až dneska dochází, že singlu Ne, pětku ne se tehdy prodalo 480 tisíc kusů.“

Jste dnes v kontaktu s Františkem Janečkem?
„Nejsem v kontaktu vůbec s nikým. Jen ho občas vidím v Hostivaři v samoobsluze, jak tam nakupuje. Nejsem ten typ, který by u něj zazvonil a řekl: Dobrý den pane doktore, já jsem o dvacet let starší a pojďme si dát kafe a něco vymyslet. Opravdu nejsem ten typ, co by dnes chtěl se svými sto deseti kilogramy zpívat cover verzi Ne, pětku ne. Mám soudnost. Na tom tehdejším úspěchu nechci stavět. Já byl jen desetiletý kluk, co nazpíval písničku, kterou složil a otextoval někdo jinej. Kdybych to měl jako Michal David, který si většinu svých hitů napsal sám, tak bych k tomu měl jiný vztah.“

Víte, kolik jste v dobách své slávy vydělával?
„Velmi přesně. Měl jsem 230 korun za představení a můj tatínek, který se mnou jezdil, byl placený jako technik a měl 140 korun. Dohromady necelé čtyři stovky. Opravdu, žádné peníze jsem si z té doby neušetřil.“

Vy jste v 80. letech byl dětskou pěveckou hvězdou ještě s Darinkou Rolincovou a Pavlem Horňákem. Jak na ně vzpomínáte?
„Darinka byla jen o několik měsíců jinak narozená než já. Pavel Horňák sice vizáží připomínal teenagera, ale ve skutečnosti byl o šest let starší než já. Tam jsme tedy byli každý trochu jinde. Necítil jsem ale rozhodně mezi námi žádnou rivalitu. Mým jediným problémem bylo, abych si stihl mezi koncerty napsat úkoly.“

Jak na vás teď reagují lidé, když zjistí, kdo jste?
„Půlka lidí se mi přizná, že mne tehdy nesnášela, a druhá půlka tvrdí, že mě milovala. Nic mezi tím.“

Kdy jste pověsil zpívání na hřebík?
„Vlastně nikdy. Zpívám stále.“

Co nová deska?
„Uvažuju o ní. Ale rozhodně ne nějaké cover verze, ale spíš vydat písničky tak, jak jsem je tehdy natočil. Stále se mi ozývají lidé, že by to chtěli pustit svým dětem, a že to nemohou sehnat.“

Kdy jste tedy přestal aktivně koncertovat?
„Asi v roce 1994. Ale pak se v roce 2003 dala dohromady taková skupinka lidí, podnikatelů a podobně. Jmenovali jsme se Moneytoo, milovali jsme muziku, hráli jsme funky a to jsem si náramně užíval. Stál jsem za bicíma a horou kláves a bylo to tak osvobozující. Pak jsme se rozprchli, ale třeba se zas dáme dohromady.“

Ale současnou doménou vaší činnosti je moderování, ne?
„Živí mě moderování a nezávislá novinařina.“

Jste nezávislý novinář?
„Ano, na volné noze píšu o bojových sportech a jezdím po celém světě na takové akce jako asijské olympijské hry nebo světové šampionáty, jako jsou třeba ultimátní zápasy. Navíc uvádění právě bojových zápasů je jednou z mých hlavních moderátorských aktivit.“

Dělal jste sám bojové sporty i aktivně?
„Ano. V devadesátých letech jsem dělal thaibox.“

S jakými výsledky?
„Že mi strašně hučela hlava po tréninku. (smích) To byl důvod, proč jsem přestal. Jakýkoliv kop do hlavy pro mě znamenal týden na ibuprofenech, a nevěděl jsem o světě.“

Kolik bojových večerů měsíčně moderujete?
„Když jsem to počítal za patnáct let zpátky, tak mi vyšlo čtrnáct akcí do roka. K tomu večírky a další moderátorské akce. Pak mám i nějaké aktivity v charitě. Třeba jsem blízko nadaci Truck Help, která pomáhá obětem profesionálních řidičů.“

Kolik si za moderování akce berete?
„Moje sazba je nízká oproti tomu, co nabízím.“

Já myslel, že řeknete, že oproti tomu, co bere Leoš Mareš.
„Mareš nemusí být měřítkem. Proti jeho práci nic nemám, je to jistě velkej profesionál, a nevím, jestli on kdysi věděl, když chodil v tom kožichu ve čtyřiceti stupních a většina lidí se mu smála, že bude takhle slavný. Nicméně udělal to dobře, všichni si ho pamatují. Já mu vůbec nezávidím, že si bere tolik, kolik bere. On využívá češství. Ti lidé strašně touží si spočítat, že měsíčně vydělává dva a půl milionu. Já třeba vydělávám desetkrát míň. Ale on má desetkrát víc nákladů. On nemá tři auta jako já, on jich má pět.“ (smích)

Sumu, za kterou moderujete, tedy neřeknete?
„Neřeknu.“

Vy jste se ale po revoluci také vrhl na podnikání. Jak to dopadlo?
„Ne každé podnikání dopadne nejlíp. Všechno se ale nakonec v dobré obrátilo. Začal jsem podnikat ve vydávání knížek v době, kdy se úplně zhroutil knižní trh. Titulu, kterého se předtím prodalo třeba dvacet tisíc bez problémů, se najednou prodalo necelých pět tisíc.“

Jak vás napadlo vydávat knížky? Byl jste vášnivý čtenář?
„To jsem tedy nikdy nebyl. Nicméně jsem měl pocit, že když jsem pracoval v kultuře, že vydávat knížky je hodně podobný. Založil jsem si dvě společnosti. Nakoupil jsem autorská práva na detektivky, ale předpokládaný zisk se zdaleka nerovnal zisku skutečnému.“

To bylo kdy?
„Kolem roku 1995. Pak jsem zjistil, že původně jsem začal podnikat, abych mohl dál dělat muziku, a najednou jsem vydělával víc tou muzikou než podnikáním. To nebylo dobře. A tak jsem z těch firem odešel. Impulzem k tomu bylo i to, že skupina lidí ze Slovenska využila mé neznalosti, dneska už to vím. Vydal jsem knihu, oni zinkasovali peníze a odešli, a mně zbyly dluhy.“

Co váš soukromý život?
„Mám dva syny. Jednomu bude čtrnáct, ten se jmenuje Josef Sean Valentýn, druhému jsou dva roky a to je Michael Yann. Každý ze synů má jinou maminku. S maminkou Seana jsme se potkali v sedmnácti letech na konzervatoři. Velká láska, ale nakonec to nevyšlo.“

Co vás vedlo k takovým jménům synů?
„Každý má rád něco, já mám prostě rád tohle.“

Stále žijete v Praze?
„Po dvanácti letech v hlavním městě jsem se vrátil se svou druhou ženou zpět na sever Čech, pod Milešovku. Když se ráno probouzím, tak na ni koukám, a když jdu spát, tak taky. Ve svých pětatřiceti letech jsem velmi spokojený se svým životem. S profesním i soukromým. Dělám to, co dělám rád, a dokonce mne to uživí.“

Co dělají další dětské hvězdy?

Pavel Horňák nebo Žaneta Fuchsová, hvězda filmu Lucie, postrach ulice
Čtěte více v dnešním tištěném Aha!