Miroslav Moravec: Utekl jsem hrobníkovi z lopaty!

Jak se zdá, Miroslav Moravec (69) je z nejhoršího venku. Jeho zdravotní stav se stabilizoval a on se může těšit na odchod z pražské vinohradské nemocnice, kam ho před týdnem odvezla záchranka s vážnou plicní embolií. Ta se mu málem stala osudnou...

Vypadáte výborně. Vůbec na vás není znát, že jste ještě před týdnem bojoval o život…
„Také si to myslím, tak ať mě už konečně pustí domů. Cítím se opravdu dobře. A navíc musím stihnout cestu do Londýna, kterou jsem si naplánoval, takže se tady u sestřiček každý den dožaduji svého propuštění.“

Jak se to vlastně všechno událo?
„Už když jsem se ten den vzbudil, bylo mi hrozně zle. Přesto jsem se ale přemohl a s pocitem, že mě to brzy přejde, si šel nakoupit. To jsem ale neměl dělat. Nedošel jsem ani na půl cesty, když mě bolest přemohla. Měl jsem štěstí, že zrovna šel kolem mě soused a zavolal mi záchranku. A protože to byl akutní případ, tak mě museli odvézt do nejbližší nemocnice, a to hned na ARO, kde mě hned uspali…“

Vaše léčba už je tedy u konce?
„Ano. Už žádné přístroje, žádné odběry a žádné speciální nařízení. Už tu jen odpočívám. Nejraději bych chodil aspoň po klinice, ale to mi ještě nedovolí. Musím být totiž v klidu a ležet na lůžku.“

Nezlehčujete to trochu?
„Raduji se z toho, že už mi je dobře, ale moc dobře si uvědomuji, že jsem utekl hrobníkovi z lopaty. Byl to velmi akutní případ. Kdybych se nedostal do nemocnice včas, bylo by asi všechno jinak.“

Takže jste si připouštěl, že vám šlo o život?
„To víte, že jo. Velkou beznaděj jsem cítil, když mě převezli na ARO, to spousta lidí vnímá jako poslední naději. Navíc mi na optimismu vůbec nepřidalo, když tam v ten samý den umřeli dva pacienti. To už jsem se viděl také nahoře. Uklidnil mě až fakt, že mě na tuto kliniku převezli prý jen proto, že zrovna neměli jiné místo.“

Bylo tedy od začátku jasné, že se z toho dostanete?
„Myslím, že ne. I když jsem do nemocnice přijel a vnímal, co se se mnou děje, tak jsem prý přežil jen díky svému silnému srdci. Plicní embolie, která mě zasáhla, je skoro v každém případě to nejnebezpečnější, co vás může za život postihnout.“

Už víte, kdy vás z vinohradské nemocnice propustí?
„Netuším. Ptám se jich každý den, ale žádné přesné datum mi ještě nestanovili. Osobně si myslím, že by to ale mohlo být klidně dnes. Vždyť už tu polehávám týden a já toto prostředí nesnáším úplně nejlépe.“

Máte vzhledem k léčbě přesně dané co můžete a nemůžete?
„To ani ne. Jíst mohu úplně všechno a léky do mě taky nesypají. Jen ten odpočinek je důležitý.“

Z které návštěvy jste se mohl těšit po dobu vašeho pobytu v nemocnici?
„Jé, za mnou chodí takových lidí! Denně mám třeba pět návštěv, až mi to tady trochu vyčítají. Radost mi také udělala krátká návštěva mojí sestry a vnučky.“

Na co se teď můžete v nadcházející době těšit?
„Nejvíc jsem natěšený na Londýn, kam jedu na filharmonii. A pak na cestu do Koreje, kde chci shlédnout jedno představení.“

Není ještě brzy na takové dlouhé cesty, po tom co se vám stalo?
„Je pravda, že mi to doktoři nedoporučovali, ale já si tohle nechci nechat ujít. Tak snad do té doby budu úplně fit.“