Bankéř z reklamy Jeřábek (51): Umělé inteligenci bych tvář prodal
14 fotografií
Dnes jde z role do role, přitom jeho cesta k herectví nebyla přímá. Tomáše Jeřábka (51) vystřelila do obecného povědomí několikaletá reklamní kampaň, v níž hrál tradičního bankéře. Proč jde z extrému do extrému a jak se seznámil s manželkou Halkou Třešňákovou (54)?
Co je pro vás osobně ideální dovolená?
„Především odpočinek. Přes rok mám hodně práce a z podstaty jsem poměrně lenivý člověk. Práce mě baví, ale stejně tak rád odpočívám a prokrastinuji. Na dovolené je pro mě klíčový klid, wellness a stav »bezčasí«. A pak památky, architektura, muzea a dobré jídlo.“
Jídlo... Vy jste vášnivý jedlík, že?
„Já jsem celoživotní bojovník s vášnivým jedením! Jídlo miluji. A jsem člověk extrémů. Když už se do něčeho pustím, ať jde o jídlo, alkohol nebo zábavu, musím to jet na sto procent a musí toho být hodně.“
Neznáte míru?
„Přesně tak. Neustále osciluji mezi askezí a divokostí.“
Tomáš Jeřábek (51), „tradiční bankéř“ z reklam a hvězda Dejvického divadla: Manželka mi nejdřív přišla strašně nafrněná!
Zaznamenal jsem na sociálních sítích, že jste před časem vyhlásil svému tělu »renesanci«. Pomohlo to?
„Pomohlo. S paní doktorkou Podhráskou jsme nastavili systém na půl roku. Já už měl předtím několik pokusů o zdravý životní styl, ale jak říkám – létám z jednoho extrému do druhého. Paní doktorka mi dala skvělé podněty a zkušenosti. Nicméně nikdy jsem nežil moc střídmě. Takže kila mám zase zpátky. Nejen proto, že bych se nekontrolovaně rozjel, ale ozvala se záda a další drobné zdravotní potíže. Musel jsem omezit pohyb a váha šla nahoru.“
Kolik jste kdy nejvíce zhubnul?
„Jako dítě jsem do čtrnácti let dost sportoval, byl jsem hubený, i když genetické dispozice k bříšku tam byly vždycky. Ve čtrnácti jsem měl ošklivý úraz na lyžích a strávil rok a půl s nohou v sádře. Tehdy jsem hodně nabral a už se toho nikdy úplně nezbavil. Dlouho jsem to neřešil, přišlo mi skvělé dopřát si, co chci. Až po čtyřicítce jsem se začal sledovat. Běžně se pohybuji mezi 95 až 105 kilogramy. Asi před čtyřmi lety se mi povedlo dostat na 87 kilo, to bylo nejméně.“
To nejsou žádné drastické výkyvy...
„Není to extrémní, ale v mém věku už začíná zlobit cholesterol a cukr. Lékaři už se mnou mluví na rovinu.Máme tu nějaká čísla a už to není legrace. Musíš se rozhodnout, jestli začneš žít zdravěji a uvidíš svého syna maturovat, nebo se na to vykašleš a může to dopadnout špatně a velmi rychle... Zatím mi obě varianty přijdou zajímavé, tak se rozhoduji.“
Původně jste se vyučil strojním zámečníkem a poté vystudoval loutkářství. Kde se ve vás vzala touha hrát?
„Můj dědeček, který zemřel poměrně brzy, mi na rodinných oslavách vždycky říkal, že je zvědavý, co ze mě bude, protože si myslí, že ze mě bude komik. To byl první impuls. A pak... Já byl uvažováním pankáč. Dělal jsem věci po svém, žil přítomností a nic neplánoval. Nedodělal jsem střední školu, vyučil se zámečníkem – díky bohu za to, alespoň nemám v občance jen základní vzdělání. Žil jsem ze dne na den. Kolik jsem měl v peněžence, s tím jsem musel vystačit. Rád na to období vzpomínám, bylo to svobodné. Neměl jsem v sobě žádné velké ambice.“
A jak se v tom objevil divadelní svět?
„Byla to náhoda. Naše sousedka vedla v Kolíně ochotnický spolek. Bylo mi asi šestnáct, odchytila mě na ulici a říká:Pojď k nám, potřebujeme kluky. Nejdřív jsem nechtěl, ale nakonec mě přemluvila a mě to chytlo. Později jsem přešel k jiné, mladší partě, kde se dělalo autorské, progresivnější divadlo. Žili jsme takový komunitní život. Pracoval jsem jako číšník a veškerý volný čas trávil s nimi. Pak se to ve mně zlomilo a zkusil jsem se přihlásit na DAMU.“
Jste v životní fázi, kdy si můžete role vybírat?
„Je skvělé, když se herec dostane do fáze, kdy si může vybírat. To není samozřejmost. Mně se to za posledních pár let daří a jsem za to nesmírně vděčný. S věkem – je mi přes padesát – jsem si uvědomil, že chci dělat jen věci, které mě opravdu baví a dávají mi smysl. Moje okolí možná občas bere jako posun k nafoukanosti, když odmítnu projekt s kamarády. Ale já nevím, jak dlouho ještě budu hrát, a chci si ten čas užít poctivě.“
Jaká je podle vás »životnost« herce? Vám je po padesátce a říkáte, že nevíte, jak dlouho ještě budete hrát...
„Samotného mě překvapilo, že takhle uvažuji. Říkám si, třeba budeš hrát do šedesáti, do šedesáti pěti... Tak dělej to, na co máš fakt chuť. Životnost herce je strašně individuální. Záleží na fyzičce, psychice. Někomu přestane sloužit paměť. Jiný vyhoří. Třeba Viktor Preiss nebo Luděk Munzar odešli z divadla na vrcholu sil jednoduše proto, že už ho dál dělat nechtěli.“
Zažil jste vyhoření?
„Zažil, naštěstí jen krátkodobé. Při práci je nepříjemné, že ji musíte dokončit. Pak si naordinujete volno, ale během volna na vás únava dosedne ještě víc. Vždycky u mě naštěstí po čase přišla nová chuť do práce. Pomáhá mi odpočinek a hlavně pestrost – když můžete skočit od alternativního divadla k vážné filmové roli. Relaxujete tím, že děláte pokaždé něco jiného.“
Tomáš Jeřábek
Jaké je pro vás jako pro herce, když na sebe strhne obrovskou pozornost televizní reklama, která na čas zastíní veškerou vaši ostatní práci?
„Tehdy to zbouralo veškeré předsudky. Dříve platilo, že když se upíšete dlouhé reklamní kampani, pro film jste skončil. Mně kampaň pro Air Bank naopak pomohla. Byla výjimečná tím, jak se tvořila. Zrušila se hierarchie mezi klientem, agenturou a herci, všichni jsme tvořili dohromady.“
Rozhodoval jste se, zda nabídku přijmout?
„Vůbec ne. Mně reklamní herectví vždycky celkem šlo – na ploše třiceti vteřin musíte přesně a přirozeně předat emoci. Já vlastně hned po škole dělal buď undergroundové divadlo, nebo točil reklamy. Byla to práce na úplně opačných pólech spektra, ale bavila mě.“
Je reklama pro herce zlatý důl?
„Dnes už tolik ne. V letech 2000 až 2015 to tak fungovalo – natočit jednu reklamu za rok znamenalo mít vystaráno na živobytí. Dnes nastupuje umělá inteligence a myslím, že reklama se postupně přesune primárně tam.“
Prodal byste svou tvář umělé inteligenci, aby točila za vás?
„Asi jo! Pochybuji, že by o můj obličej měl někdo zájem, ale kdyby ano, prodal bych ho. Získal bych honorář jako za deset filmů, byl bych doma a chodil jen na premiéry. To by bylo docela fajn.“
14 fotografií
