Muzikant Felix Slováček ml. (42): Přání, aby se mu o Aničce zdálo
26 fotografií
Setkali jsme se v Hudebním divadle Karlín, kde je Felix Slováček ml. (42) dirigentem. Za tři roky má na kontě čtyři hudební nastudování, a právě chystá další – muzikál Ledové království (Frozen). A právě tady stával naposledy na jevišti i se svou sestrou Aničkou (†29).
Felixi, v letošním Českém slavíkovi jsme vás slyšeli zpívat poctu Aničce. Neuvažoval jste někdy, že byste byl místo muzikantem raději zpěvák?
„Zpívám odmala, pořád, rád a všude. Lidi se občas diví: Vy tak hezky zpíváte? To jsme nevěděli, že tak hezky zpíváte! Asi je to tím, že nejsem zaškatulkovaný jako zpěvák, ale spíš jako hráč. Zpěv jsem ale paralelně s konzervatoří studoval soukromě u pana profesora Jankovského. Když jsem pak studoval klarinet na vysoké škole, tak jsem zase chodil na soukromé hodiny dirigování.“
Už je to třičtvrtě roku, co Anička odešla. Jak to v sobě zpracováváte?
„To se zpracovává pořád… S tím se nevypořádám asi nikdy. Anička tady měla být dál, měli jsme být pořád vedle sebe… Těžko se mi o tom mluví. Čas to ostří trochu zakulatí, ale smířit se s tím nedá.“
Máte ji pořád vedle sebe?
„Mám. Spoustu jejích věcí mám před očima každý den.“
Zdává se vám o ní někdy?
„Ne. Až v září, první noc po operaci, na které jsem byl, se mi o ní zdálo poprvé a v listopadu, v den, kdy jsem šel na poslední kontrolu. Náhoda? Nemyslím si.“
Byly to hezké sny?
„Byly pozitivní. Ale já bych chtěl, aby se mi o ní zdávalo víc. Už jsem to vyslovil i nahlas. Asi mě nechce trápit. Zdálo se mi o ní dvakrát, bylo to hezké a zatím to má asi stačit.“
Zmínil jste operaci. Už jste v pořádku?
„Jsem. Nebyla to akutní operace, ale plánovaná a dopadla dobře.“
Upřesníte, o co šlo?
„O chronický zánět v tlustém střevě způsobený divertiklem.“
Jak se to projevuje?
„Bolestí břicha, musí se brát antibiotika. Doktor mi říkal, že když se to vrátí třikrát, tak dost, takže jsme se domluvili na tom, že se vyndá. Od té doby se hlídám, téměř nepiju, jedl jsem bezezbytkovou dietu.“
Kdo vám ji vařil?
„Já sám. Rýži, kaše, ryby na páře, atd… není to špatné.“
To jste šikovný. Prý jste kdysi chtěl být kuchařem, je to tak?
„Bavilo mě to, tak jsem si říkal, že bych to zkusil. A ještě, že to tak nedopadlo. To je tak náročná práce! Máma mě učila vařit, taky babička to uměla skvěle. Takže já jsem všechno odkoukal, zkoušel připravovat rodičům a jim to chutnalo! Táta má mlsný jazýček, ten by mi řekl, že mu něco nejede. Udělal jsem mu steak, říkal, že je to výborný, tak mě to povzbudilo.“
Dal jste si na kuchaře přihlášku?
„Nakonec ne, šel jsem rovnou na konzervatoř.“
Kdy jste přišel na to, že bez muziky nemůžete být?
„Už jako kluk jsem byl posedlý posloucháním hudby. Pořád jsem potřeboval nakupovat nové kazety, později cédéčka. Michael Jackson, Mike and The Mechanics, George Michael, Wanastowi Vjecy, David Koller, to byly moje devadesátky, kolem roku 1991 přišla první Lucie, pak druhá a tam to všechno začalo. Bylo mi asi sedm, vyšla Lucie In the Sky a já se do ní úplně zbláznil. Byl jsem šílený po Černých andělech.“
Co na to rodiče? Předpokládám, že tuto muziku neposlouchali.
„Táta si doma mou muziku nepouštěl, tak jsem to do něj „rval“, když jsme jezdili v autě. Líbila se mu například písnička Lucie, převyprávěl jsem mu nějaké klipy, a buď jsem mu to zpíval, nebo říkal. Vždycky mě poslouchal, byl dobrý, vydržel to!“
Máma se věnovala tvorbě pro děti. Jak jste doma prožíval Žížalu Julii?
„Žížala u nás běžela, když mi bylo asi pět. Bylo to výborné, líbilo se mi to, my jsme ji hrávali a zpívali i živě tehdy s celým Big Bandem v Lucerně například. Třeba si pamatuju, jak jsem seděl na klíně Badyho Zbořila (bubeník Pavel Zbořil – pozn.red.), on mi držel ruce a hrál se mnou tu písničku Chytila jsem na pasece žížalu, to bylo úžasný. A pak se mi splnil sen, že jsem si zahrál na bicí s Davidem Kollerem.“
Kolik vám bylo?
„Asi deset. Bubnoval jsem s ním před vyprodaným Obecňákem! Tehdy jsem měl období, že jsem chtěl být bubeníkem, byl jsem bicími totálně posedlý. Pořád jsem otravoval rodiče, ať mi je koupí.“
A koupili?
„Koupili mi je k Vánocům jako velký dárek, jenže mi je dali na půdu místo do sklepa, a to udělali chybu, protože byly slyšet po celém baráku.“
Takže vám je pak sebrali?
„Postupně jsme je odstěhovali na chalupu. Když jsem chodil na klavír na ZUŠku, učil jsem se zároveň na bicí, na klarinet a později, pro změnu díky Nirvaně, jsem se sám učil i na kytaru.“
To vás ta muzika hodně pohltila.
„Miloval jsem ji, nasával jsem všechno jako houba. Pořád jsem měl sluchátka na hlavě a poslouchal, poslouchal, pořád dokola. Klasiku, symfonickou muziku miluju. Dneska, když se dívám na své děti, že by byly hudbou posedlé jako já, tak to není v takové míře. Ale dneska je jiná doba, mají mobily, hry, takže to je těžší. To za nás bylo sice taky, ale hudba byla tak nějak blíž i když nebyla tak dostupná jako dnes.“
Na jaké nástroje hrají?
„Starší, čtrnáctiletý Felix, právě teď pošilhává po kytaře, je v tom úplně stejný jako já. Místo, aby cvičil na klarinet, tak bere do ruky kytaru a já jsem z toho úplně na nervy. Ale on v sobě ještě nemá tu touhu, ještě muziku neobjevil tak, že by se do ní zbláznil jako tehdy já.“
A učil vás tehdy táta?
„Jako malého, pak na to neměl nervy a dnes tomu naprosto rozumím.“
A vy své syny?
Ano. Malého, devítiletého, teď učím na klavír a se starším cvičím na klarinet.
Chcete, aby šli oba na konzervatoř?
„Uvidíme. Starší je v osmičce, ten vypadá, že na ni nejspíš půjde. Mladší má naštěstí ještě čas.“
Jak často se se syny vídáte?
„Jsme v každodenním kontaktu. Kluci žijí se svými maminkami, ale bydlíme všichni kousek od sebe, Rafael dokonce hned vedle a Felix dvacet minut ode mne. S jejich maminkami si vycházíme vstříc, domlouvám se, kdy je budu mít. Většinou to vyjde tak, že mám kluky spolu, a to je úplně nejlepší.“
Co je baví?
„Jsou strašně sportovně nadaní. Felix hraje lakros, baseball, na fotbal je šikovný, je hbitý a houževnatý a Fíček dělá parkur, ten ho baví.“
Jak jste to měl se sporty vy?
„Já jsem měl některé zakázané, třeba bruslení, kvůli rukám. Takže jsem se nikdy vlastně nenaučil pořádně bruslit. Ale lyžujeme, to nás baví. Občas hraju fotbal, tenis, minigolf jsem hrál závodně, dokonce jsem dostal i nějaké medaile za juniory. Ale volejbal či basketbal jsem taky nemohl dělat kvůli prstům.“
Je ještě něco, co kvůli nim nesmíte?
„Myslím na to, že se nesmím zranit. Nedělám třeba na cirkulárce, ale běžné věci na chatě ano. Seknout do prstu se může každý, to jo, ale ještě se to mi nestalo.“
Zranil jste se někdy?
„Já jsem si uřízl prst, šlachu, když jsem měl dělat zkoušky na konzervatoř!“
Jak se vám to podařilo?
„Takovou blbou nehodou o plech, který jsem nějak rval... To byla tehdy katastrofa.“
Jak jste dělal ty zkoušky?
„Měl jsem odklad, mohl jsem je dělat až později, naštěstí to dobře dopadlo. Ale bylo to šílené. Táta byl úplně zelenobílý, když to viděl. Hned jsme jeli do vinohradské nemocnice. Tam mi pan primář Svatopluk Svoboda, výborný a úžasný chirurg zachránil prst. Moc mu za to děkuji. Vše se zhojilo, je to jen trošku vidět. Dodnes je ten prst trochu křivý.“
S tátou máte společnou lásku k hudbě a saxofonu, ale jste v něčem stejní i povahově?
„Oba umíme rychle vypěnit. Ale na muzikanty jsem hodný (směje se). Nemá cenu na někoho řvát, i když se něco nedaří. Pak se člověk zablokuje a vůbec nic z něj nevyleze. Sám jsem hrával v orchestru a vím, že to není tak jednoduché a něco se může pokazit.“
Co jste pro změnu zdědil po mámě?
„Táta je pořád v zápřahu, chce něco dělat a je rád mezi lidmi. Máma se zase víc zavírá do sebe, takže já jsem tak někde mezi nimi. Jsem rád s lidmi a v divadle na jevišti, ale zároveň chci být sám na chalupě a nic nedělat, nebo jenom vařit, užívat si volno, pracovat na zahradě. Toto mám asi po mámě, umět relaxovat. Máma si už své odpracovala, pracovala opravdu hodně!“
S mámou a Aničkou jste se potkávali i na jevišti v několika muzikálech. Jak na to vzpomínáte?
„To bylo hrozně hezký. Všichni tři jsme se potkávali v Divadle Hybernia, později v Hudebním divadle Karlín už jenom s Aničkou. S ní to bylo nejlepší, protože Anička byla můj miláček a mohla hrát i po deseti letech mladou Verunku nebo Gerdu. Pořád byla hezká a lidi jí to věřili. Na rozdíl ode mne, který musel později hrát třeba Houseňáka, krále či loupežníka místo prince.“
Vodíte kluky do divadla?
„Chodí rádi. Všechny pohádky, které jsem v Karlíně dělal viděli a také mají moc rádi divadlo Semafor.“
Vás také rodiče brávali za kulturou?
„Hodně. Byl jsem zákulisní dítě. Máma hodně hrála a já s ní potom taky vystupoval a jezdil. To bylo i sto dvacet představení za rok.“
Co jste hráli?
„Třeba Arabelu například, představení, kde byl baletní soubor posluchačů taneční konzervatoře, loutkovodiči a já jsem tam hrál postavu Fantomase. Stál jsem za takovým hradem na židli, měl jsem velké sako a masku. Byl jsem za dospělého Fantomase a pak otočením prstenu přišlo kouzlo a já jsem se stal malým Fantomasem a zpíval písničku. Bylo to vtipné. Hrál jsem a zpíval v tom představení, jezdili jsme po celé republice všude možně po kulturních domech a dokonce i zimních halách, kam přišlo i sedm tisíc lidí v Opavě. Tehdy mi bylo asi osm a dál.“
26 fotografií
