Zpověď kamarádky Zagorové (†76): Co se podepsalo na jejím zdraví!
21 fotografií
Herečka a dabérka Vlasta Peterková (79). Káča ze seriálu Slovácko sa nesúdí či oblíbená kuchařka Blaženka z Četnických humoresek se dodnes nevyrovnala se smrtí své nejlepší kamarádky Hany Zagorové (†75). Jak vzpomíná na ni i na kolegy Karla Heřmánka (†76) a Jiřího Bartošku (†78)?
Před pár dny to byly tři roky, co Hanka odešla. Když se řekne její jméno, co se vám vybaví jako první?
„Vybavuje se mi spousta věcí, nikdy jenom něco. Vždycky od začátku, když jsme se s Hankou potkaly, až do té nejposlednější chvíle. Víte, já s tím ještě nejsem úplně srovnaná. Když na ni myslím, a myslím na ni každý den, tak se mi sevře srdce. Byla jsem teď na Vyšehradě, dala jí kytičku a vyfotila jsem si hrob. Měla jsem na sobě červené šaty, a když jsem se podívala na tu fotku, tak se ten odraz mé červené postavy v náhrobku odrážel. To mě úplně zamrazilo. Říkala jsem si, že je to až symbolické, jako bych do toho vrostla, protože u mě je pořád.“
Vlasta Peterková na pohřbu Jana Kačera
Když zmiňujeme Hanku, musím se zeptat i na dalšího vašeho kolegu a kamaráda, který odešel letos, a to je Jiří Bartoška.
„S Jirkou jsme hráli asi třináct let Moji hru v Kalichu, opravdu velmi dlouho. A Jirka dokonce přiznal, že už nepřijímá žádnou jinou práci a je rád, že je vlastně jenom s námi v tom Kalichu. To nám zahřálo srdíčko a potěšilo nás to. Byl to opravdu noblesní kluk a nedělal vůbec rozdíly mezi lidmi. Hanička to měla stejně. Strašně lidi povzbuzovala a dodávala jim sebevědomí. Vždycky, když jsem měla nějaké trápení, když jsem přešla z Brna do Prahy, což byla hodně těžká doba, mi psychicky nesmírně pomáhala. Vždycky říkala: Hele, Vlastičko, každý nemá takové štěstí, a ty jsi dobrá. A když viděla něco v televizi, říkala: Vlasti, tys byla tak výborná, já jsem na tebe byla tak pyšná, tak ti to slušelo. V tomhle byla úžasná.“
Když se ještě vrátím k Mojí hře... to byla hra, kde Jiří Bartoška trávil čas v rakvi a pokuřoval.
„On v té rakvi, než se sundalo víko, ležel osmnáct minut. Jako klaustrofobička jsem ho obdivovala. A pak jediný pohyb, který mohl udělat, byl, že si trochu pokrčil nohu. Jinak tam strávil skoro celé představení!“
Znali jste se už z brněnské JAMU?
„Já už byla ze školy venku, ale samozřejmě Jirka Bartoška s Karlem Heřmánkem, to byla dvojice, kterou znalo celé Brno. Vždycky dělali hroznou ostudu. Když už jsem byla v angažmá a oni šli naproti mně po ulici, vykřikovali: To je ta herečka Státního divadla! Já se tak styděla. Byli to hrozní pacholci, ale myslím si, že mě měli rádi.“
Pocházíte ze Zlína. Kdy vás poprvé napadlo, že byste chtěla být herečkou?
„Maminka s tatínkem ze mě chtěli mít ekonomku, ale já k tomu neměla vztah. Milovala jsem dějepis, to byl můj nejoblíbenější předmět. Měli jsme úžasného profesora, jmenoval se Rajnoha. Když vyprávěl nebo vysvětloval, měl v sobě takovou energii, že mě to úplně fascinovalo. Přesně z toho mi přebíhal mráz po celém těle. To bylo moje první divadlo, možná to zní legračně. Samozřejmě jsem psala básničky a před zrcadlem jsem se předváděla, ale netíhla jsem k herectví.“
Co vás k tomu tedy přivedlo?
„Spíš to byla zásluha mého tatínka a jeho kamaráda, který vlastnil vinohrad. Vždycky mě přihlásili do nějaké pěvecké soutěže. Já vždycky byla druhá, můj tatínek s kamarádem ale pokaždé křičeli: Bravo, bravo! Já myslela, že se propadnu do země. K herectví jsem se dostala, když mi kamarádka řekla, ať podám přihlášku na JAMU. Řekla jsem, že na to nemám, ale ona řekla: Tak to zkus. Zkoušky byly veřejné, a já jsem byla asi sympatická studentskému publiku, takže jsem vyhrála. Dělala jsem modlitbu od Françoise Villona, a to se komisi líbilo. A hlavně spontánní reakce studentů byla úžasná.“
Jan Bendig: Získal dědictví po Haně Zagorové
Když se vrátíme k JAMU, byla jste v ročníku právě s Hankou Zagorovou a staly se z vás nejlepší kamarádky. Čím vás k sobě připoutala?
„Vším. Byly jsme si hodně podobné. Obě jsme narozené v roce 1946 a v čínském horoskopu jsme Psi. Psi jsou věrní lidé, kteří chrání svou rodinu. Nekousnou, ale štěkají. A my jsme to měly podobné. Vždy jsem na Hance obdivovala, že neopouštěla své kamarády, co měla dřív.“
Jak se zpívá v té písničce Neopouštěj staré známé pro nové. Hanka to dodržovala.
„Vlastně ve všech textech. Proto si myslím, že ji lidé tak milovali a milují pořád. Měla nádherné texty, protože byla nesmírně moudrá a empatická bytost.“
Spolupracoval jsem s Hankou na její knize. Zmínily jste tam, že váš pobyt na koleji byl trošku bouřlivější a že vás museli rozstěhovat.
„To bylo stejně houby platné. Rozstěhovali nás do prvního a druhého patra, ale byly jsme ve stejné budově. Byly jsme si strašně blízké. Vždy, když jsme se potkávaly s Monikou (Absolonovou, pozn. red.) v restauraci na botelu Matylda, my s Hankou jsme se na sebe podívaly a smály se. A Moniku to štvalo. Vyprávěly jsme jí, jak jsme byly živé holky. Vydělávaly jsme si padesát korun za představení, což bylo hodně, ale rozházely jsme to s kamarády na mejdanech.“
Hanka mi vyprávěla, že právě životní styl z té doby se trošku podepsal na jejím zdraví.
„Trošku jo. Hanka byla dost křehká osůbka a já byla silnější konstituce. Živily jsme se hrachovými bujony, protože jsme utratily peníze do půlky měsíce. To se na zdraví podepsalo. Také hodně jezdila natáčet do Ostravy. To nevyspání a ty naše večírky, to patřilo ke studentskému a kolejnímu životu. A Hanička na to strašně ráda vzpomínala.“
Hanka se stala jednou z našich nejslavnějších zpěvaček. Vás zpěv nelákal?
„Ne, nikdy. Byla jsem na hodinách zpěvu, kde mi profesorka říkala, že bych mohla dělat operu, protože jsem urostlá. Říkala, že bych byla úžasná wagnerovská zpěvačka, ale to bych nechtěla. Používala jsem zpěv v různých hrách, třeba od Lorcy, v Jermě, za kterou jsem dostala cenu. Bylo to pro mě šílené, když mě poprosili, abych zazpívala na poctě Haně Zagorové v Lucerně. Říkala jsem si: Panebože, to je drzost. Tak já, která nejsem zpěvačka, poprvé v Lucerně. Ale dala jsem to a lidi ocenili, že jsem do toho šla.“
Celý rozhovor naleznete v tištěné verzi deníku Aha! (6. 9. 2025)
21 fotografií
