Lékařce Katce se zhroutil svět: Smrt muže, byt v plamenech

Prošla jste velkou ztrátou, zemřel vám manžel.

„Nedávno to byly čtyři roky od chvíle, kdy mi řekl, že se uvidíme večer. Viděla jsem ho pak až v rakvi. Pamatuju si každou jednu minutu toho dne. I teď, když se kouknu na hodinky, vím, že jsem mu psala milion zpráv, volala, ale odpověď už nikdy nepřišla. Často jsem v hlavě řešila, jak dlouho trvá, než se z toho člověk dostane. Rok? Dva? Nikdy?“

Co všechno se změnilo?

„Na všechno jsme byli dva a najednou jsem se ocitla sama. Moje rodina bydlela na Slovensku, máma umírala na rakovinu. Měli jsme rozjednanou hypotéku a připravovali se na stěhování. Ze začátku jsem vůbec nevěděla kudy kam. Prvotní šok mi pomohli překonat přátelé.“

Jak se s tak náhlou ztrátou vyrovnat?

„Každý jeden z nás se se ztrátou blízkého člověka vyrovnává jinak. Někdo brečí, jiný to v sobě potlačuje, další nadává na osud. Neexistuje žádný způsob, jak překonat těžké chvíle. Je ale velmi důležité, aby na tu bolest nebyl člověk sám. Rodina či kamarádi jsou skvělou pomocí, někdy však jejich kapacita nestačí. A to bylo i v mém případě. Pomohla mi psychoterapie. Po dvou letech práce s terapeutem a čtyřech letech od katastrofického roku můžu říct, že se mi povedlo se s traumaty vyrovnat.“

O čtyři měsíce později jste navíc vyhořela...

„Přestěhovala jsem se do nového bytu, ve kterém byl biokrb. Ten však byl nainstalovaný špatně a po zapálení začalo hořet všechno okolo. Měla jsem doma hasicí přístroj, ale nestačilo to. Volala jsem hasiče a čekala. V bytě jsem tehdy měla i kočky. Ty chvíle čekání mi přišly nekonečné. A to šlo o majetek, ale já jsem se najednou ocitla tam, kde jsou moji pacienti, kteří čekají, kdy k nim či jejich příbuzným dorazí pomoc. I přes pojistku byl požár, způsobený vadnou instalací, ve výluce, a tak jsem se musela o náhradu škody několik let soudit a celou náhradu jsem nevysoudila.“

Svou prací opravdu žije.

K vaší velké proměně patří i rozhodnutí zhubnout. Povedlo se vám shodit 30 kilo, což je neuvěřitelné číslo.

„Stres, který jsem prožila, vedl k tomu, že jsem bolest zajídala. Nevěděla jsem, kam s ní, a jídlo mi přinášelo dočasnou úlevu. Pak i výčitky. K hubnutí jsem se odhodlala loni v lednu. První, co jsem ale musela udělat, bylo srovnat si hlavu.“

Jaké další kroky jste na cestě za vysněnou postavou udělala?

„Dala jsem si hubnutí jako prioritu a uspořádala život, abych mohla každý den trávit ve fitku. Našla jsem si trenéra a upravila velikost porcí, aby vznikl kalorický deficit. Jak a co mám cvičit, mi pomohli ve fitku a kolegové v práci, kteří se tomu věnují. Hubla jsem pomalu, v průměru dvě kila za měsíc, díky tomu jsem nepřišla o svalovou hmotu. Do fitka chodím pořád, jen nyní už ne tak často, a taky se tolik neomezuji v jídle. Snažím se o rovnováhu.“

Pojďme k vaší práci lékařky u záchranné služby. Jak dlouho se jí věnujete?

„Bezmála dvacet let. Začínala jsem jako stážistka a studentka oboru zdravotnický záchranář, který jsem studovala zároveň s medicínou. Po škole jsem nastoupila na kliniku anesteziologie a resuscitace do nemocnice a posléze na záchranku. Pracovat na záchranné službě jsem chtěla od patnácti. Svou práci miluji.“

Můžete zmínit nejsilnější zásahy?

„Silných momentů je řada. Je to každá chvíle, kdy si uvědomuju křehkost lidského zdraví a života. Pocit ze zachráněného života je nepopsatelný, ale pak jsou chvíle, na které člověk nezapomene. Například na starší manželský pár, kdy jeden odjížděl s námi do nemocnice a oba věděli, že už se nevrátí.“

Pomohla vám práce překonat těžké rány osudu?

„Když nad tím tak přemýšlím, tak nepomohla. Do práce se snažím chodit s čistou hlavou a osobní problémy nechávat za dveřmi základny. Ale to, co jsem prožila, mi pomohlo lépe vnímat problémy pacientů. V umírajícím pacientovi na rakovinu vidím svoji mámu, v zoufalém člověku sebe.“

Honza (13) ze Lhoty přežil vlastní smrt, ale... Nemůže ovládat tělo

Celý článek

.

Fotogalerie

3 fotografie