Arnošt Pátek: Čekám na smrt!

Z očí do očí s Miroslavem Graclíkem

..

Arnošte, bojíte se smrti?
„Dřív jsem se smrti bál, ale teď už ne, protože jsem ji nedávno zažil. Jen by mi bylo líto, kdybych měl v nejbližší době umřít, že se to nestalo před těmi několika týdny, když jsem byl po operaci čtyři a půl minuty v klinické smrti. Lékaři mě vrátili do života a já jsem od té doby prožil hodně bolesti, a pokud to mělo být jen na tak krátkou dobu, bylo by lepší, kdybych to měl už za sebou. Když jsem umřel, nic mě nebolelo, protože jsem zkolaboval dřív, než jsem se stačil probrat z narkózy. Byla to bezbolestná smrt a teď se jen bojím, že podruhé to už tak bezbolestné nebude.“

Bojíte se ještě něčeho jiného než umírání ve velkých bolestech?
„Bojím se, že mi doktoři zase něco najdou a budu muset jít na sedmou operaci. Už na ni nemám sílu ani odvahu. Taky se bojím, že ještě než umřu, že přijdou ještě ukrutnější bolesti, než mám teď.“

Když jste zkolaboval a byl v klinické smrti, proplouval jste tunelem a viděl světlo?
„Ne, neviděl jsem vůbec nic. Jediné, co si vybavuji, je tma a zima. Zdálo se mi to takové ponuré.“

Jste po tomto zážitku smířený se smrtí?
„Se smrtí jsem se smířil už před více jak čtyřmi lety, když mi lékaři poprvé diagnostikovali rakovinu. Vím, že mě brzy čeká... Jak jinak by to mohlo skončit, vždyť se cítím čím dál hůř.“

Už tehdy vás poprvé napadlo, že váš stav je natolik vážný, že byste mohl umřít?
„Ano. Když mi doktor řekl, že mám v obličeji karcinom, tedy zhoubný nádor, okamžitě mi hlavou blesklo, že to je rakovina, kterou nepřežiju a brzy umřu. Navíc u mě začala hrozně rychle metastázovat do krku a to jsem už věděl, že je zle. Teď se už jenom kontroluju, kde se mi objeví nová bulka.“

Jak se vůbec může do té doby zdravý člověk s něčím takovým smířit?
„Těžce. Velice těžce. Nikdy jsem nebyl nemocný, dokonce jsem ani neměl nic zlomeného. Tohle je moje první nemoc a hned tak hrozná. Asi osm deset let jsem měl bulku v nose, ale nevadila mi. Až na popud kamaráda doktora, že se mi na ni podívá, jsem za ním zašel. Po vyšetření mi řekl, že to je jen polyp, který mi vyoperují a bude klid. Při této operaci mi přišli na silnou cukrovku a hned poté se rozjela rakovina. Do té doby jsem nikdy nemarodil, ani rýmu jsem nemíval.“

Přes čtyři roky bojujete s rakovinou, která vám vzala málem polovinu tváře včetně nosu a oka. Prožíváte obrovské bolesti, stojí takový život ještě za to?
„Mám šílené bolesti a už začínám pochybovat o tom, že takovýto život má smysl. Pokud bych měl ještě pár měsíců trpět, neuzdravit se a umřít, tak to mě měli doktoři nechat umřít po té poslední operaci, když jsem zkolaboval. Už jsem to mohl mít za sebou.“

Co vám dává sílu dál bojovat a žít?
„Víte, že ani nevím? Vždyť já už před sebou nemám vůbec žádnou perspektivu, ani kdybych se trochu uzdravil. Umím dělat jen muziku, kterou jsem se živil od šestnácti let, a po revoluci jsem měl hospodu. Ani k jednomu se ale s takovým obličejem, jaký mám, nemůžu vrátit.“

Napadlo vás, že cena za život, jaký nyní žijete, je už tak obrovská a bolestivá, že by možná bylo lepší to vzdát a dál se netrápit?
„Myslíte spáchat sebevraždu?“

Třeba...
„Před první velkou operací jsem o ní přemýšlel. Rakovina se mi tehdy velmi rychle zhoršovala a vylezla na povrch. Úplně bezmocně jsem viděl, jak se den ode dne zhoršuje, a když mi ve vinohradské nemocnici řekli, že už nepůjde operovat, přemýšlel jsem i o sebevraždě. Naštěstí mě pak poslali do nemocnice na Karlově náměstí, kde mi řekli, že mě budou operovat za cenu ztráty oka a nosu. Souhlasil jsem, a proto ještě žiju. Zatím jsem nenašel dost odvahy, abych spáchal sebevraždu, ale důvodů, proč to celé skončit mám spoustu. Asi jsem trochu zbabělý a bojím se.“

Ve druhé dekádě osmdesátých let jste byl idolem mnoha žen a dívek. Využíval jste toho někdy?
„Neřekl bych využíval, protože to k tomu patřilo. Žil jsem hodně společenským životem, a když jsme přišli na diskotéku se Sagvanem Tofim, Michalem Suchánkem a dalšími z naší party, nemusel jste ničeho zneužívat, holky se nám nabízely samy.“

Vedl jste si jako Karel Svoboda deníček, do kterého jste si zapisoval jména svých milenek?
„Nevedl.“

Kolik jich vůbec bylo, a když pomineme modelku Kateřinu Kornovou, tehdy ještě Markovou nebo zpěvačku Martinu Formanovou, které další celebrity poznaly náruč vaší lásky?
„Bylo jich hodně, ale nikdy jsem se svými milenkami nechlubil a při jejich jmenování bych se i dnes styděl. Bylo mezi nimi dost tehdy slavných zpěvaček, nejen ze skupiny Kroky, ale nechci být konkrétní. Tohle gentlemani nedělají a třeba bych tím mohl i dnes po letech některé ublížit, což bych nechtěl.“

Jak se vůbec ženský idol vyrovnává se stárnutím, ztrátou popularity i s odlivem přízně žen?
„Ono to šlo tak pozvolně, že mi to ani nepřišlo. Hned po revoluci v roce 1990 jsem začal podnikat, měl jsem novou krásnou přítelkyni, do které jsem byl hodně zamilovaný, a vůbec jsem si neuvědomoval, že má popularita klesá. Nikdy jsem ji totiž moc neprožíval, neschovával si své desky, podpiskarty, plakáty nebo výstřižky z novin. Nezajímalo mě to. Navíc mě Petr Salava vyhodil z Amfory, protože jsem nepřijel na jeden zápas, a má sláva usínala, aniž bych si toho všiml. Nebyl čas, a tak se přetrhaly kontakty.“

Proč jste vlastně v devadesátých letech pověsil zpívání na hřebík?
„Celou »sametovou revoluci« jsme s Kroky Františka Janečka a Pavlem Horňákem prožili na turné v Rusku. Odlétli jsme tam 10. listopadu a vrátili se 15. prosince 1989. Když viděl Janeček, co se tu stalo, tak ze dne na den rozpustil kapelu a my jsme zůstali bez práce. Už nám tu nechtěli ani vyměnit ruble, které jsme si přivezli, ale Franta to ještě nějak dokázal zařídit, že nám je vyměnili za bony, a začal podnikat. Já jsem si spolu s přítelkyní a jejím tátou otevřel v roce 1990 na Smíchově vinárnu, a sice jsem ještě pár let zpíval s Jiřím Helekalem, ale už jen tak pro radost, na profesionální zpívání jsem už kvůli podnikání neměl čas.“

Jak vypadá váš den?
„Kvůli tomu, jak vypadám, nikam nechodím a ani na cestování či návštěvy restaurací nemám peníze. Ze sociálky, kterou dostávám, zaplatím nájem a jsem rád, když si koupím nějaký polotovar, který si doma v mikrovlnce ohřeju. Po propuštění z nemocnice chodím každé úterý a čtvrtek na kontroly. Jinak sedím doma.“

A co děláte doma?
„Ráno vstanu, nacpu se prášky nejen proti bolesti a celý den pak posedávám. Občas si pustím rádio. Mám jen jedno oko, které mi hodně slábne a hrozí oslepnutím, takže už ani nemůžu číst nebo se koukat na televizi. Občas si zavolám se sestrami nebo se synem, ale nechci je svým stavem obtěžovat. Můj život je vlastně čekání na smrt. Když přijdu od doktora, tak jsem do večera v relativním klidu a druhý den se už zase stresuju, zda mi na další kontrole něco nenajde.“

Proč nemáte invalidní důchod?
„Dostávám přes čtyři tisíce korun sociálky, protože jsem si několik let neplatil pojištění, a takto jsem na to doplatil. Když jsem onemocněl a chtěl ho zaplatit, tak to odmítli. Nemám invalidní důchod, ale jen tu nejmenší sociálku, jaká existuje.“

Když rekapitulujete, říkáte si, že ten život byl fajn a stál za to?
„To víte, že ano. Od pětadvaceti do čtyřiceti to byly hezké roky. Teď ale pořád musím myslet na to, co mě potkalo, a přemýšlím proč, kde jsem udělal chybu, že mě osud tak potrestal. Vždyť vědomě jsem nikdy nikomu neublížil.“

Mrzí vás něco, co jste prošvihl, neudělal a třeba už nestihnete udělat?
„Snad ani ne. Teď mě mrzí, že už nemůžu dělat muziku – skládat, hrát a zpívat. Vím, že se k tomu už nevrátím.“

Neskládáte aspoň doma do šuplíku?
„Ne. Sám už nikdy nic nenatočím a současné mladé zpěváky neznám, nikdo po mně písničky nechce. Za těch osmnáct let, co muziku nedělám profesionálně, se všechno změnilo a já už ani nemám na nikoho kontakt. V osmdesátých letech jsem měl manažera, který za mě všechno domlouval, já tyhle produkční věci vůbec neumím.“

Arnošte, co se vám honí hlavou večer, když už ležíte, těsně předtím než usnete?
„V mysli si promítám ten svůj zpackaný život.“

Arnošt Pátek (52)

● Narodil se 5. 3. 1955 v Praze.
● Vlastním jménem Arnošt Piaček.
● Od šestnácti let se intenzivně věnoval muzice.
● Hrál na kytaru ve skupinách Modi a Apollo Petra Spáleného.
● Skládal písničky nejen pro sebe, ale i pro Evu Pilarovou, Vítězslava Vávru, Václava Neckáře, Věru Špinarovou a další.
● Od poloviny osmdesátých let se věnoval kariéře sólového zpěváka. V roce 1985 byl 13. ve Zlatém slavíku a koncertoval spolu s Michalem Davidem a Ivetou Bartošovou v pořadu Rodinná show skupiny Kroky Františka Janečka. O dva roky později mu vyšlo debutové album Dívka, kterého se prodalo přes padesát tisíc kusů. Se skupinou Petra Hanniga měl svůj koncertní program Pátek a jeho Robinson, ve kterém hostovala zpěvačka Martina Formanová. Na sklonku osmdesátých let opět koncertoval s Janečkovými Kroky a Pavlem Horňákem.
● Po roce 1990 zpíval už jen pro potěšení s Jiřím Helekalem a začal podnikat – pět let měl v pronájmu vinárnu a později pražskou restauraci Na Hřebenkách. Než onemocněl rakovinou, provozoval restauraci v Říčanech u Prahy.
● Před Vánocemi mu vydal Petr Hannig dvě cédéčka nazvaná Poslední prázdniny a Sny o tygří lady.
● Největší hity: Julie, Poslední prázdniny, Boxer, Dívka, Sny o tygří lady, Zvonky v hlavě.
● Arnošt Pátek je dvakrát rozvedený a z prvního manželství má dvaatřicetiletého syna Tomáše.

Autor: Miroslav Graclík
Foto Aha! – Václav Nekvapil, Maximum Hannig

Pro připomenutí