Michal David: Ano, mám pivní bříško a nesnáším sport, ale... Sexu, toho jsem měl vždycky hodně!

Vadí jim, že s radostí skládal písně pro spartakiády a pár let poté poskakoval na pódiu při oslavách olympijského zlata našich hokejistů z japonského Nagana. Jeho účast v »nováckém« Silvestru na Václavském náměstí opět probudila vášně. Znovu bylo slyšet: co tady dělá ten Husákův mazánek? A jak se k takovým názorům staví sám umělec? A jak dokázal své popularity využít u děvčat? Zeptali jsme se přímo!

Mnozí lidé vám i po letech vyčítají, že jste byl svou tvorbou a písněmi poplatný minulému režimu. Co vy na to? Štve vás to?
„Ne, stojím si za svým. Všechno, co jsem udělal, jsem udělal s čistým svědomím. Moje muzika bolševikovi nevadila. Když jsem zpíval, že chci žít nonstop, že chci mít pár přátel a zpíval jsem o lásce, neměl jsem s tím problémy. Ale ta muzika mě naplňovala, naplňuje mě dodnes, a mám stále své příznivce. Kamkoliv přijedu, mají moje písničky úspěch. Ale každý si to může vysvětlit po svém, to je každého věc. Mě takové řeči rozhodně nevytočí.“

Často se mluví o vaší spartakiádní znělce nebo opísni složené na počest našich zlatých hokejistů z Nagana. O té první jako o podbízivé bývalému režimu, o druhé zase jako o snaze přihřát si polívčičku na sportovním úspěchu…
„To nebylo o podbízení, ale o nabídce. Byla to výzva. Spartakiáda měla v té době svůj účel, lidé byli naplněni určitým sportovním nadšením a jak si pamatuji, ty holky byly nadšené, že se na Strahov dostaly. Ta písnička je dodnes obrovským hitem, a když někam jedu a Poupata nezazpívám, lidé si je vynutí. A co se týče Nagana, to bylo to samé. Kluci si naše staré písničky Kroků hráli v kabině, protože je naplňovaly nějakým optimismem. Spousta těch kluků byli moji kamarádi a moji muziku mají rádi, ať se to někomu líbí nebo ne. Byl jsem osloven firmami a svazem a to, že jsem byl přizván k tomu, napsat pro ně hymnu, jsem vzal jako hozenou rukavici. Správnej tým jsem složil v průběhu čtyř dnů. Normálně jsem za to dostal zaplaceno a za druhé jsem byl také jako Čech nadšený z toho, že kluci udělali díru do světa. Byl jsem šťastný stejně jako ostatní fandové na Staromáku a nevím, proč bych se toho nemohl zúčastnit.“

V tisku si nedávno vzali na mušku vaše pivní bříško. Děláte něco pro svou životosprávu?
„Sportovně založený nejsem vůbec a jediný sport, který dělám, je tenis. Fitko nenávidím a nesnáším ani žádné jiné fyzické sportovní aktivity. Ať je to běh, lyžování nebo cokoliv jiného. Nic takového mi nehrozí. Jinak jsem jedlík, gurmán a miluji jídlo, doutníky, víno, a jiný už nebudu. Samozřejmě je to znát na té postavě, ale jak se říká: v sedmačtyřiceti letech starého psa jiným kouskům nenaučíš.“

Poslední den loňského roku jste směsí svých hitů rozproudil davy posluchačů na Václavském náměstí. Vystupujete rád na Silvestra?
„Musím se přiznat, že na Silvestra moc rád nevystupuji. Líbí se mi, když jsou lidé v náladě, ale ne, když už jsou opilí. Vystupovat někde třeba kolem jedné hodiny ranní, je docela na hraně. Navíc nejsem příznivcem přílišných oslav nového roku a loučení s tím starým. Beru to jako každý jiný den a Silvestr je pro mě spíš pracovní, než abych ho moc slavil.“

Jste zpěvák a skladatel. Jak jste se vlastně dostal k muzice?
„K hudbě jsem tíhl už jako malý kluk. Vyrůstal jsem v takové komediantské rodině, moji rodiče i prarodiče se věnovali varietní práci a vystupovali po celém světě. Hlavně v Itálii, kde jsem také začal ve svých osmi letech k muzice inklinovat. Bydlel jsem tam v takovém klášteře, kde jsem o víkendech navštěvoval hodiny hry na varhany. Když jsem se v deseti letech vrátil domů, docházel jsem na hodiny klavíru a muzice se začal věnovat naplno.“

Umíte italsky?
„Ano, mluvím italsky.“

Jste přes dvacet let ženatý. Praktikujete občas i divoké »italské« manželství?
„Tak to ne. Máme to velké štěstí, že si se ženou hodně rozumíme. A to ve všech směrech, ať už třeba při výběru dovolených nebo zařízení bytu.“

Už ve dvaceti letech jste začínal být slavný. Jak jste se vypořádal v tak mladém věku se slávou a zájmem fanynek?
„Měl jsem tu výhodu, že jsem před tím hrál zhruba čtyři roky na klávesy ve skupině Kroky Františka Janečka. Tam jsem doprovázel zpěvačky různého druhu a různých nálad a v průběhu doby jsem si sám utvořil úsudek, jak by se člověk měl a neměl chovat. Navíc jsem dostával i značnou »sodu« od starších a zkušenějších hudebníků.“

Dával jste v té době přednost láskám na jednu noc, nebo jste preferoval spíš stálejší známosti?
„Byl jsem mladý kluk, bylo mi dvacet let. Samozřejmě byly lásky na chvíli i na delší dobu, tak už to muzikantský život přináší. Co se týče sexu, bylo ho spousta, ale protože jsem romanticky založený, volil jsem trvalejší vztahy. To střídání partnerek na jednu noc vás brzy přestane bavit a vyhledáváte hodnotnější vztah.“

Kdy vás poprvé napadlo napsat muzikál?
„Bylo to v době, kdy jsem ztratil dceru a byl jsem totálně na dně. Kamarád mi řekl, že musím něco začít dělat, že nemůžu jen měsíce nečinně sedět. Že mi dají peníze na muzikál, zařídí divadlo a já jim napíši dobrý muzikál. Opět se jednalo o hozenou rukavici.“

Je něco, co vás v poslední době potěšilo?
„Třeba to, že i když spousta lidí nadává na současné poměry u nás, já si naopak myslím, že je to senzační. Já mám například sestru ve Švýcarsku a vím, že tam teď řeší spoustu problémů, že stagnují. My také máme problémy, ale naše životní úroveň, včetně demokracie a ekonomiky, jde nahoru.“