● O pití s Menšíkem a Sovákem
● O rybaření s Hrušínským
● O velkém přátelství s Hlinkou
● O největším studu svého života

Ve všech těchto, ale i v mnoha dalších rolích herec JOSEF VINKLÁŘ (†76) exceloval. Teď je mrtvý! V úterý v nemocnici zemřel ve spánku na rakovinu plic, kterou mu lékaři zjistili při běžném vyšetření v únoru. Nádor mu pak sice odstranili, ale smrt byla silnější. Svoji nejslavnější roli doktora Cvacha, kterou měl nyní natáčet pro již třetí pokračování kultovního seriálu Nemocnice na kraji města, si už tedy znovu zahrát nestihl…

Jeho maminka zemřela na rakovinu plic. A jeho první žena, herečka Jana Dítětová (†65), pro změnu podlehla rakovině hrtanu. Teď se za nimi po stejné cestě vydal i on…

Ta jizva se po jeho odchodu jen těžko zacelí, a zdali vůbec. Excelentní herec. A velký muž. Nevystudoval žádnou vysokou školu, ale životní zkušenosti a všichni ti slavní herci, malíři a filozofové, s nimiž se přátelil, pro něj byli tou nejlepší univerzitou. Také byl ale skutečný kumštýř, s bohémskou nespoutaností si užíval života. Měl rád ženy, třikrát byl ženatý (z toho ale dvakrát s herečkou Ivankou Devátou, 71). Strašně kouřil. „Já vím, že mi to škodí. Ale každý musí mít nějaké chyby. Protože člověk bez chyb ani není člověk,“ říkával. Po večerech hrával mariáš v hospůdkách na pražské Kampě, vždy v pátek a v sobotu pak v hostinci Na Jivě v Podůlší u Jičína, kde měl chalupu. A u toho popíjel litry whisky. Místní štamgasti dodávají, že »jejich« Pepa se sem nechal vždycky přivézt a odvézt holkama z vesnice anebo přijel sám autobusem…

Když byl v ráži, dokázal platit za celou hospodu. „Jo, umím pozvat hospodu, není mi líto groše. Svým způsobem jsem na to furiantsky pyšný. Kdybych se uměl prát, jako že to neumím, tak vybílím lokál. I ta vesnice, kde mám chalupu, je plná furiantů. Když je pozvete na panáka, tak se pořád točí kolečka. Všichni si přece můžou dovolit pozvat Pepika. A pak přijde starosta a řekne: Dejte ještě jedno kolo, teď to platím já! Je to v malém ta hra Naši furianti.“ Žil sám, ale měl spoustu kamarádů. A taky moc rád a moc dobře vařil. Pyšnil se dokonce pětinásobným vítězstvím v anonymní soutěži bramborových salátů, kterou každý rok mezi sebou pořádají členové Národního divadla. Miloval sport. Hrál druhou ligu v hokeji. A taky fotbal. Byl kovaný slávista. Herectví ke sportu často přirovnával: „V tomhle povolání to platí stejně jako u sportovců – hlavní jsou píle, vůle a umění nezblbnout. Koneckonců – ono ani není proč. My herci jsme jen zloději lidských osudů a vlastností…“

Často v poslední době vzpomínal na mrtvé kamarády, třeba na hokejového trenéra Ivana Hlinku. „Jednou mě lákal na golf a já: »Nanejvýš vám budu vozit vozejky.« Ale nakonec jsem jim nosil pivo. Hlinka hrál prvně a Vláďa Růžička mu říká: »Ivane, stůj do pravýho vinglu, ty nohy musí být takhle...« A on se na něj koukl: »Ty mě teďka budeš učit hrát golf, jo? Tobě když jsem dal podepsanou hokejku, tak jsi tři noci nespal! To mi říkal tvůj fotr!« Opravdu – neuvěřitelná sranda.“

Když se pak Ivan Hlinka zabil při tragické autonehodě, Vinklář přednesl při pohřbu smuteční řeč. A pak šel s tou jeho hokejovou partou na Žofín a říkali si: Kluci, pozor, Hlína na nás teď kouká a říká: Pánové, vy pijete samý blbosti a žádnou vodku... „Tak jsme ji objednali, dali tři kolečka a připíjeli mu do nebe.“

Zbyly po něm stovky nezapomenutelných rolí, ale i synové Jakub (52) a Adam (37) a dva vnuci Adam (7) a Josef (16). Vytoužené vnučky se už nedočkal. „No jo, my Vinklářové umíme jenom kluky,“ usmál by se teď nejspíš.

Coby vzpomínku na tohoto nezapomenutelného herce a Mistra života jsme z rozhovorů, které v posledních letech poskytl různým časopisům a novinám, vybrali ty nejzajímavější pasáže. Začtěte se tedy s námi do posledního povídání s legendárním doktorem Cvachem…

Měl jste rád doktora Cvacha?
„Jo! Protože to bylo od Dietla strašně odvážný napsat v té době figuru, která jako by říká: »Bacha na takovýhle lidi, oni otravují život druhejm, oni čtou zbytečně knížky, protože jim to k ničemu není.« Proto já jsem taky nechtěl, aby se v pokračování Nemocnice stal Cvach náměstkem ministra.“

Kde jste nejšťastnější?
„Tam, kde jsem se narodil – v Českém ráji! Můžu tam koukat do zeleně tak dlouho, až se začnu nudit. A to je chvíle, kdy se mi zase začíná stýskat po práci. Nikdo mi tam neříká »Mistře«. Je to jiný život než ve městě. Když hrajete s chlapama ve vesnické hospodě mariáš, zjistíte, že divadlo a herectví není středem světa. Že existují i takové starosti, jako že nejdou králíci, česnek nebo cibule, že se brambory musí zakopat. To člověka zlidšťuje. Pro mě je mé rodiště nejkrásnější místo, jaké znám – řeky, rybníky, potoky, hory… Zkrátka kus české země. Je to zázrak. Zbytečně se nejmenuje Český ráj.“

Co obdivujete na ženách?
„Vážím si jich, protože jsou podle mě statečnější než chlapi, třeba i při vnímání bolesti, neštěstí… Ženská, když se zamiluje, tak vezme kufry, jde za chlapem pod okno a volá: »Tady mě máš!« A chlap je zbabělej a říká: »Dej mi čas, já to nějak vyřeším.« Jenže vyřeší houby! Ženský jsou podle mě upřímnější a z toho přímější. To, jak vychovají děti, je pro mě tiché hrdinství.“

Kdo z herců, které jste poznal, byl nejmoudřejší?
„Možná kamarád Miloš Kopecký. Často ke mně zašel v neohlášenou dobu, hodil šutr do okna a říkal, jestli může na »vizoura«.“

A kdo z herců byl největší flamendr?
„Těch bylo hodně, ale nikdo nemá na Vláďu Menšíka a Jiřího Sováka z období, když pili. Když ti se spojili, tak to byl dynamit. Takový Sovák mi volá ve čtvrt na osm ráno a říká: »Prosím tě, jsem tady na levým břehu, naboural jsem auto, nějaký popeláři ho ošetřujou...« A já na to: »Co potřebuješ? Prachy?« – »Ne, prachy mám...« A já: »Jdi do divadla, od osmi mám uměleckou radu, tak buď v klubu.« Přišel jsem tam a říkám: »Člověče, co vlastně je? Co potřebuješ? A co to piješ za strašlivý lepidlo?« On totiž pil praděda... A Sovák povídá: »Ty vole, potřebuju teplý lidský slovo, a na levým břehu Vltavy mám jenom jednoho kamaráda...« A praděda pil, protože to bylo jediné, co pro něj ještě mělo chuť.“

Máte nějaké hříchy, které je načase napravit?
„Často jsem se proti sobě prohřešoval. Měl jsem a mám rád všechno, co k životu patří. Společnost, legraci, pivo, zpívání až do ranních hodin, vesnické bály. Vyhýbám se recepcím, banketům a rautům. Jsem na světě dlouho a nikdy jsem nevypil sám jednoho panáka nebo dvě deci vína. Ale jen přijde kamarád, tak hned máme důvod víno chválit nebo na něj nadávat. Všechno, co patří k životu, jsem užíval naplno. Někdy byly noci předlouhé, to musím přiznat.“

A jaké byly noci na rybách s Rudolfem Hrušínským?
„Vychutnávali jsme si ticho! Rudolf se díval svýma pomněnkovýma očima do daleka a sledoval hladinu. A já jednou dostal od jeho paní úkol – měl jsem ho přemluvit, aby nepil pivo a nekouřil. Měl totiž cukrovku! Byl to ohromnej chlap, ale špatnej pacient. Když byl po druhým nebo třetím infarktu připoutaný na lůžku, dával sestřičce tři stovky za jednu spartu. Marně! Tak mu u tý vody povídám: »Hele, Eva je smutná, doktoři jsou nasraní. To pivo bys neměl.« A on zase dlouho mlčel a pak mi říká: »Ty jsi tak blbej jako moje žena a doktoři. Jdeme na pivo!« To, že už tu není, je pro mě moc smutný…“

V roce 2004 vás zničila smrt Ivana Hlinky...
„U něj nešlo o to, že vyhrál Nagano, byl kapitánem národního mančaftu a měl opravdu hodně prachů. On byl především skvělej člověk. Jeden z nejlepších, které jsem kdy poznal. Byl obyčejný jako krajíc chleba a hrnek čerstvýho mlíka. Byl to kamarád jako zvon.“

Jak se to projevovalo?
„Uměl jednat s lidmi – když se s někým bavil, tak se mu díval do očí. Když řekl, že ho má rád, tak to platilo, a když o někom poznamenal »to bude asi hajzl, bacha na něj«, tak se skoro nikdy nemýlil. A i když byl opravdu bohatý, tak vůbec neměl prachy na prvním místě.“

Jakou největší chybu jste ve svém životě udělal?
„Jednou jsem stál tam, kde jsem stát neměl!“

Máte na mysli tribunu na Václavském náměstí 28. října 1988, kde jste stál po boku Miroslava Štěpána? A kde vám pak Husák podal ruku jako poděkování?
„Ano! Tam jsem neměl stát! Ale bohužel to nikdy nikomu nevysvětlím. Jenom já vím, jak to bylo. Jenom já vím, jakou roli v tom hrál strach. Jenom já vím, kdo mi doporučil, abych tam šel.“

Uvědomil jste si, že Jakeš, Štěpán a spol. si z vás vlastně udělali svého mluvčího, že prostě potřebovali populární osobnost, protože je by už tehdy nikdo nebral?
„Však jsem si to pak zažil! Já s nima nešel ani na recepci, vzal jsem kabát a odebral se k »Jelínkům« na jedno. Šel jsem Václavským náměstím, kde bylo těch já nevím kolik tisíc lidí. A v jejich očích jsem viděl – »měl´s tohle zapotřebí?« V tu vteřinu už jsem věděl, že to byla chyba! Ten čin sám o sobě nejde napravit. Ale on nikomu neublížil, jenom mně. Taky mě od té doby nikdo nepřiměje mluvit o politice. Nemluvím o ní, protože na to nemám právo. A nikdy do politiky nepůjdu!“

Žil jsem už dlouho Dlouho...

PRAHA – Řekl ta slova jindy a v jiné souvislosti, v dnešním kontextu z nich ale mrazí. Takhle mluvil Josef Vinklář o stáří, nemoci a smrti…

„Já moc nesouhlasím se rčením, že stáří je krásné. Vždyť co je na stáří krásného a moudrého, když nemůžu milovat, nemůžu jíst a pít, co chci, když už nedohoním tramvaj? Ubývá mi sil, všechno mi trvá déle. Ráno dělám úplně ty samé věci, ale spotřebuju na to jednou tolik času než dřív.“

„Ale jednu výhodu stáří přeci jen má – že už nikam nespěcháte a že si už můžete vybírat, co chcete a co nechcete. Když přijde herecká nabídka, zeptám se, kdo tam dělá. Když jsou to lidi, které mám rád, řeknu si: Ano, to budu dělat, protože to mi přinese radost.“

„Kdo zemře letos, má příští rok pokoj.“

„Žil jsem už dlouho. Dlouho…“

„Já vím, že mi kouření škodí. Ale každý musí mít nějaké chyby. Protože člověk bez chyb ani není člověk.“

„Táta umřel a já ten večer musel hrát. Ne komedii, ale frašku! Byl jsem směšný jako idiot. Měl jsem na sobě trenýrky Dynamo Moskva a tričko. Lidé se náramně bavili. Bylo to něco strašného...“

„Často v poslední době myslím na kamarády, kteří už odešli. Na Oldřicha Daňka, Ivana Hlinku, Rudolfa Hrušínského… Všichni už jsou pryč. Šel jsem s nimi kus životní cesty, a i když chci jít dál, tak bez nich napadám na jednu nohu. A jak umírají další, kulhám čím dál víc…“

„Každý máme vyměřený čas a konec je nezvratný. Nemělo by se ale přemýšlet o tom, zda přijde zítra nebo pozítří. Někdy to bude, nikdo však neví kdy. Proto má člověk žít, jak umí nejlíp.“

„Jsem pesimistický romantik. Žiju sám, ale před lety jsem si samotu zvolil dobrovolně, protože neumím manželství. Neumím žít s přistřiženými křídly. Zkoušel jsem to víc než třicet let, a nejde to.“

„Prodělal jsem mozkovou příhodu. Taková událost má jednu výhodu – rychle vás vzpamatuje. Bez vlastní zásluhy vám srovná hodnotovou stupnici života. Najednou zjistíte, že ty zdánlivě dominantní věci nejsou nejdůležitější. Mně se všechno scvrklo na to, abych se ještě uzdravil a aby byly v pořádku děti – na ty jsem myslel nejvíc.“

„Kdo zažil klinickou smrt, mluví o tom pověstném dlouhém tunelu. Jenže to říkají ti, co se vrátili. Nikdo neví, co je pak, zbývá neodbytná zvědavost. Každý věříme v nějakou sílu, já nevím, jestli je to strom nebo oblak, ale něco je.“

„Jednou mi jeden blízký člověk dělal horoskop a k mé hrůze mi dokonale vylíčil vše, co se v mém životě pak opravdu stalo. Jakmile začne člověk brát podobné věci vážně, musí se bát. Proto už do budoucna nenahlížím.“

Co také řekl...

O hereckých začátcích
„V divadle Voskovce a Wericha, kam jsem přišel v šestnácti, jsem prožil dva nejkrásnější roky svého herectví. Voskovec mě doučoval zameškanou látku z měšťanky, Werich mě naučil pít pivo, hrát mariáš a kouřit.“

O chytání ryb
„Werichovy přípravy k lovu, to byl rituál. Házel to daleko a elegantně – a nic. Po chvíli přemlouvání mi to půjčil. Hodil jsem a chytil štiku. Myslel jsem, že ho raní mrtvice. Hodil jsem podruhé a zase štika. Mistr se zasmušil, pohlédl k nebi a pravil: »Tady jsou úplně blbý ryby, který berou jen blbejm lidem. Jdeme odtud!« K sedmdesátinám jsem mu pak napsal dopis s nadpisem: Jak jsem vás učil chytat štiky. A on mi odepsal: Seš pořád stejně blbej jako ty ryby.“

O první lásce
„Do milostné zahrady mě uvedla neuvěřitelně kultivovaným, krásným a něžným způsobem. S ní jsem v sedmnácti přišel o panictví. Byla to nejkrásnější herečka v Praze, o dost starší než já, ale víc neprozradím.“

O manželství
Poprvé se oženil s herečkou Janou Dítětovou. „Janka byla vzdělaná žena a skvělá matka. Měla jen dvě kosmetické vady, s nimiž jsem se nesmířil. Měla příliš ráda sama sebe. A až příliš milovala »mince«, tedy peníze. Doznávám ale, že rozchod se nekonal z její viny, ale z mé. Poznal jsem totiž ženu, pro niž bych udělal všechno na světě,“ řekl o své druhé manželce, herečce a spisovatelce Ivance Deváté. Vzali se, rozvedli, pak se vzali podruhé a pak zase rozvedli.

O synech a vnucích
„Myslím, že jsem lepší děda, než jsem byl táta. V době, kdy moji dva synové vyrůstali, jsem moc pracoval a neměl na ně čas. Málo jsem s nimi sáňkoval, málo s nimi hrál fotbal. Vnuci, to je jiná »káva«. Rozmazluju je.“

O životě
„Všichni žijeme život tak, jak jsme ho prožili v dětství. Já žil do šesti let život vesnického kluka se vším, co k tomu patří, s chytáním ryb do ruky, s děláním si praku, flinty z větve… Karel Čapek říká: »Kdo se choval v lavici tak a tak, bude se stejně chovat celý život.« Je to bohužel anebo bohudík pravda. Když někdo byl jako sedmiletý kluk bezvadný, spolehlivý, bude takový i dál. Když někdo opisoval a práskl vás, že opisujete, bude darebák celý život. Člověk se nemůže úplně změnit.“

O boji s nadváhou
„Celý život jsem bojoval s váhou, protože velmi rád a dobře jím. Nechci se chlubit, ale umím vařit. Pro mě není problém na chalupě vařit pro celou rodinu, dokonce mě to těší. Všecko mě naučila maminka. Ale neumím péct, to zas umí Bohdalka, vždycky když něco dobrého udělá, tak mi to přiveze, a já jí zas dám nějaký recept na rožnění.“

O narozeninách
„Oficiálně je slavím 14. listopadu, ve skutečnosti jsem se ale narodil o čtyři dny dřív. Za okupace, při domovních prohlídkách gestapa, se ztratily všechny naše rodinné doklady. Když nám pak po osvobození vystavovali náhradní rodné listy, farář byl mírně indisponovaný. Popletl den mého narození s bratrovým... Rok a měsíc ale kupodivu souhlasí.“

O trémě
„Té jsem se nikdy nezbavil. Naopak. S věkem se to zhoršuje. Dřív se se mnou nedalo žít tak tři dny před premiérou, dnes to je tak deset dnů. A před představením nevypiju ani malé pivo. Jsem tím až směšný.“

O pověrčivosti
„Jsem otrokem pověr. Nikdy se třeba pro nic nevracím. A když je to nezbytné, třeba bez brýlí jít do světa nemůžu, tak si v předsíni sednu na židli a počítám do dvaceti, abych zrušil to, že jsem se vrátil. Je to směšný, blbý, ale je to tak. Taky u sebe nosím kamínky. Třeba tady v kapse mám kamínek od Emilky Vášáryové. Bez kamínku nevycházím.“

O rodičích
„Měl jsem velmi obyčejné rodiče, táta byl zednický mistr. Když nám shořel barák, ve kterém jsme v Podůlší u Jičína žili, tatínek nás ráno naložil na stěhovák a jeli jsme do Prahy, kde on ani maminka v životě nebyli. V Praze bylo na každým druhým baráku napsáno: Byt volný. Tak jsme zastavili na Smíchově a nastěhovali se do jednoho domu.“

O dětství v Praze
„Jednou jsem kradl. Poprvé a naposledy v životě. Byl jsem mezi kluky vylosován, abych ukradl pingpongový míček. Přišel jsem ještě vyklepanej domů a dal míček do futrálu k pálce. Když to maminka viděla, musel jsem s pravdou ven. Neuměl jsem jí zalhat. Donutila mě jít zpátky, přiznat se ke krádeži a zaplatit tři koruny a šedesát halířů. Příšerný ponížení. Prodavačka byla tak překvapená, že si peníze nevzala, tak jsem za ně koupil ještě jeden míček.“

O vstupu do KSČ
„V tom byl vliv mého otce, kterého hned na začátku 2. světové války jako komunistu zapojeného do odboje poslali do lágru v Německu. A on pak, po osvobození, zařídil, že mě do strany přijali ještě před dovršením 18. roku. Mě ani na chvilku nenapadlo, že bych to neudělal, protože jsem si ho bezmezně vážil. Když jsem v osmašedesátém z KSČ vystoupil a posléze byl s Jiřím Adamírou nařčen z rozbití Realistického divadla a vyloučen, bál jsem se, jak to řeknu otci… Řekl mi, že jsem udělal velkou chybu. Ale když jsem pak nějakou dobu nesměl hrát ve filmu, televizi a rozhlase, povídal, chudák malá, že jestli se tak ke mně budou chovat i nadále, vystoupí i on.“

Největší role Josefa Vinkláře

Filmy
Nezbedný bakalář
Princezna se zlatou hvězdou na čele
Smrt černého krále
Pan Vok odchází
Pod Jezevčí skálou
Anděl s ďáblem v těle
Andělská tvář

Seriály
Hříšní lidé města pražského
Chalupáři
30 případů majora Zemana
Nemocnice na kraji města
Sanitka
Panoptikum města pražského
Malý pitaval z velkého města
Dobrodružství kriminalistiky
Život na zámku
Nemocnice na kraji města po dvaceti letech
Náves
Náměstíčko
Hraběnky

Autor: (lbp)
Foto ČTK, Česká televize