Hvězda Ordinace Jan Kanyza: Tajemství, o kterém mlčel
11 fotografií
Poté, co herec Jan Kanyza (71) po čtyřech letech odešel ze seriálu Ordinace v růžové zahradě 2, jej na obrazovkách téměř nevídáme. Věnuje se hlavně malování, a stále častěji načítání audioknih. „Asi přišli na to, že můj obličej nepotřebují, stačí jim hlas,“ usmívá se. Jeho zatím poslední audioknihou je 33 pověstí o hradech a zámcích. Pojí ho s ní víc, než se zdá. Autorem několika pověstí je jeho tatínek Jaroslav (†76), středoškolský kantor a spisovatel.
Vyrůstal jste v učitelské rodině, jak moc vás to ovlivnilo?
„Hodně. Když jsem se narodil, rodiče byli už starší. Tatínek měl čtyřicet jedna a maminka čtyřicet, což bylo na tehdejší dobu neobvyklé. Veškeré návštěvy, které k nám chodily, byly starší. Díky tomu jsem poznal spoustu významných osobností. Neměl jsem sice takového tatínka jako mí vrstevníci, nechodil se mnou hrát fotbal, ale mělo to své výhody.“ (usmívá se)
Jaké?
„V době, kdy pracoval jako ředitel Krajského muzea v Olomouci, tak já, místo abych si pouštěl draky, jsem se hrabal v depozitech plných kostí a lebek a probíral se starými knížkami. Tam jsem asi nasál obdiv a lásku k historii.“
S Olomoucí je spojený orloj. Byl to právě váš tatínek, který v roce 1955 prosadil, že místo internacionály bude hrát tři hanácké písně...
„To je pravda! Pamatuju si, jak byl při slavnostním odhalení přikrytý temně rudou oponou. Náměstí bylo plné lidí v hanáckých krojích, kteří to považovali za ohromnou událost. Když po nesčetných projevech spadla opona, náměstí vydechlo. Bylo mi osm a já nejdřív nechápal proč. Až pak mi to došlo! Místo apoštolů tam chodili dělníci v montérkách s hasákem a zedníci s cihlou. Dodnes kalendárium orloje ukazuje narození Josefa Vissarionoviče Stalina!“
Jak se tatínkovi podařilo prosadit, že orloj nehrál internacionálu? Šel proti režimu, musel mít problémy...
„Však taky měl, pak ho z muzea vyhodili. Neprošel u prověrek, ale to už je jiná kapitola. Víte, on byl tatínek kavárenský typ, intelektuál, pro tehdejší dobu nepoužitelný člověk. Nikdy ze sebe nechtěl dělat hrdinu, i když toho v životě zažil hodně. Za války udělal něco, co považoval za samozřejmost, a kvůli tomu byl totálně nasazený v Polsku.“
Řekl vám proč?
„Nikdy jsme o tom nemluvili. Vím, že se to stalo, ale důvody a průběh neznám. Nepovažoval to za důležité. Prostě se sebral, utekl, a pak se schovával až do konce války. Nebral to za druh odboje, za něco, co by měl psát do svých kádrových materiálů. Pro mě je hlavní, že přežil. Protože jinak bych tady nebyl. A vzpomínám si ještě na jeden zážitek...“
Celý rozhovor najdete v tištěném vydání Nedělního AHA!.
11 fotografií
