Radek Brzobohatý : Nejsem ukřivděný! Za vše si můžu sám!

Je mu třiasedmdesát, ale slovo „důchod“ před ním neříkejte! Herec RADOSLAV BRZOBOHATÝ měsíčně hraje ve dvaceti divadelních představeních, a za jedním z nich dokonce dojíždí až do Pardubic. Navíc natáčí i »novácký« denní seriál Ulice a k tomu je ještě principálem vlastního Divadla Radka Brzobohatého…

Váš otec byl strojvedoucí, maminka účetní. Jak se stalo, že jste se stal hercem?
„To by mě taky zajímalo! (smích) Ale vážně. Myslím, že na to mělo velký vliv rodné Valašsko. To bylo velice kulturní prostředí.“

Kdy jste se rozhodl pro herectví?
„V šestnácti. Hrál jsem tehdy v jednom ochotnickém souboru. Vyhrávali jsme soutěže a jednou si mě na jevišti všiml Lála Pešek. Hned po skončení představení si mě vyzkoušel. Chtěl zjistit, zda mám talent. No a pak se na DAMU stal mým profesorem. Po prvním ročníku, v roce 1951, ho bohužel vyhodili, prý neučil podle socialistických metod. I dál byl ale mým dvorním učitelem, vlastně se mi věnoval až do své smrti.“

Vaším velkým kamarádem byl i Petr Haničinec.
„A pořád je! Poznali jsme se na Vinohradech. Říkali nám tam Čuk a Gek. (smích) Stýkali jsme se i v soukromí a v divadelním klubu jsme seděli skoro po každém představení.“

Na jaké filmy jste nejvíce pyšný?
„To se nedá pamatovat... Vždyť mám za sebou přes sto filmů a 350 televizních inscenací. Nejvíce mám ale rád Atentát, Všechny dobré rodáky a Ucho. To jsou filmy, za nimiž si absolutně stojím.“

Film Ucho byl roky zakázaný...
„Což dodnes nechápu. Po revoluci ho poslali na festival v Cannes a ani tam nemohli pochopit, proč byl v trezoru. Nic protisovětského v něm nenašli, naopak říkali, že se jedná o politiku, která se děje na celém světě.“

Měl jste někdy problém s komunistickým režimem?
„Já nejsem typ, který by si na něco stěžoval nebo se cítil ukřivděný. Jo, kvůli filmům Ucho, Všichni dobří rodáci a určitým článkům, které jsem psal do Mladé fronty, jsem nějaký čas nesměl pracovat. Bylo to ale mé rozhodnutí, a proto to nepovažuji za křivdu.“

Byl jste zvolen valašským prezidentem. Co taková funkce obnáší?
„To je jen recese, kterou jsme udělali s Bolkem Polívkou a Pavlem Zedníčkem. Bolek se chtěl jmenovat prezidentem také, a tak jsme se dohodli, že ho zvolíme králem. Takže teď jsem Bolkovým poddaným! Třikrát do roka se u něj v Olšanech scházíme na vládním sněmu. Nu a pak se z toho týden vzpamatováváme…“ (smích)

Jak jste se seznámil s vaší manželkou, herečkou Hanou Gregorovou?
„V roce 1971 se měl točit film Noční jezdci. Jenže pak přišel ten zákaz. Režisér Martin Holý ale řekl, že s natáčením počká, až budu moci opět hrát. A skutečně čekal osm let, poněvadž tu roli prý psali pro mne. V červnu 1980 jsme jeli točit do Tater. No a po třech týdnech se tam objevila jedna dívčina a ...už to bylo!“

Teď budete mít bronzovou svatbu. Jak ji oslavíte?
„Nijak. To bychom museli začít počítat roky, a to se mi nechce.“ (smích)

Kolik vůbec máte dětí?
„S Hankou mám syna Ondru a »vyženěnou« dceru Rolu, která je jako moje vlastní. A z prvního manželství mám dceru Radanu, která vystudovala sociologii.“

K vaší profesi má asi nejblíž právě Ondra. Občas moderuje, hraje divadlo, skládá muziku...
„Už ve školce, když mu byly čtyři roky, učitelky říkaly, že má hudební sluch. Doporučily ho do hudební školy, kde se učil na housle. Myslím, že i díky mně je dnes tam, kde je. Když se totiž rodič dítěti nevěnuje, tak je talent k ničemu.“

Chodíte se dívat na jeho koncerty?
„Občas ano.“

Hrajete spolu v představení Dva na smetišti. Jaké je to mít za hereckého partnera vlastního syna?
„Nic zvláštního. Celá léta jsme spolu zpívali a hráli, tak mi to přišlo úplně normální.“

Kdy jste byl v životě nejvíce šťastný?
„Na konci druhé světové války jsme si s kamarády založili klub Modrý racek. Ta parta vydržela dodnes. Tři už sice nejsou mezi námi, ale každý rok se na týden »urveme« od rodin a prožijeme vždy super týdenní dovolenou, kam nesmí žádná ženská. Zakázali jsme si mluvit o nemocech a křivdách. Blbneme tam, jako by nám bylo sedmnáct. To jsou šťastné okamžiky. Dalším štěstím pro mne bylo seznámení s manželkou a určitě narození syna Ondřeje. V té době mi bylo skoro padesát a do té doby jsem takhle malá děcka nazýval »opičkama«. A najednou, když jsem ho držel v náručí, jsem si uvědomil, jak je to malinké dítě krásné.“

Co se vám v tu chvíli honilo hlavou?
„On měl strašně dlouhé prstíky. Tak jsem si říkal, že z něj buď bude vynikající zloděj, nebo houslista. Naštěstí se splnila ta druhá předpověď.“ (smích)

Co vás vedlo k tomu, založit si vlastní divadlo?
„Ten základ byl v Hance. Kdyby to mělo být jen na mně, tak bych do toho nešel. Hanka je organizačně schopná a všechny věci ohledně provozu zvládne.“

Jak stíháte hrát dvacetkrát do měsíce v divadle a ještě k tomu natáčet denní seriál Ulice?
„To je rutina. Za ta léta praxe u divadla vám to už ani nepřijde. A mám kliku, že mi slouží paměť.“

Jak si nejlépe odpočinete?
„Doma na zahradě při sekání dřeva. Přes léto ho naštípu na celý rok. Jsem z hor a dřevo mi strašně voní...“