Alexej Pyško (62): Vyhazov z Národního kvůli Raplovi
30 fotografií
Každé pondělí je Alexej Pyško (62) na televizních obrazovkách šéfem policie Janem Rohanem v seriálu Rapl 2. Řídí tým, rozděluje úkoly, ale ve druhé sérii jej čekají mnohem dramatičtější scény. Těch si ale užil dost i v životě. Po mámě mu v žilách koluje horká krev a rebelantství v sobě má už od mládí…
Čím se podle vás druhá série Rapla nejvíc liší od jedničky?
„Akčnějšími scénami. Ovšem ne, že bych tam někoho mlátil! (směje se) Ale třeba v jednom dílu najdu svůj byt v plamenech. To jsme točili několikrát, protože režisérovi Honzovi Pachlovi se to pořád zdálo málo. Hasiči přidávali hořlaviny, až byl v plamenech skoro celý barák. Pak už to prý bylo trochu ono! (směje se)
Budete i střílet ?
„Mám tam jednu scénu, kdy vytáhnu pistoli. Když jsme ji točili, bylo asi minus osmnáct, natáčeli jsme v sádkách a kolem nás lítali kapři.“
Minus osmnáct? To je o zdraví…
„To je. V této sérii to bylo docela dobrý, ale v jedničce jsem chytil pravostranný zápal plic. Teploty skákaly od minus dvaceti do plus čtyřiceti. V květnu jsme dotáčeli zimní scény v kabátech a šálách a lilo z nás. To nebylo dvakrát příjemný. A taky jsme tam stříleli, měli jsme díl o myslivectví a tam jsme si zařádili."
A ve dvojce?
„V jedné scéně jsem měl vypálit šest ran, ale protože se vždycky při třetí nebo čtvrtý ráně zbraň zasekla, opakovali jsme to asi patnáctkrát. V těch minus osmnácti! Nakonec se ukázalo, že rekvizitáři měli jiný náboje, než tam patřily. To už mi ujely nervy. Když se to u mě stane, a naštěstí to není často, stojí to za to. Mám v sobě horkou krev.“
Po kom?
„Nejspíš po mamince. Pochází z východního Slovenska, já se narodil ve Slezsku, takže jsem typický slovensko-slezský bastard, zkrátka typický Čech!“ (směje se)
Herectví, to jste měli taky v rodině?
„Ne. Jen můj strýc, nejstarší bratr táty, nádherně maluje, a dokonce mě to chvíli učil. Já jsem byl vždycky pyšný na to, že jsem byl z naší početný rodiny jediný, kdo se dostal k herectví. Až na DAMU jsem zjistil, že moje máma pochází ze stejné vesnice jako Juraj Jakubisko.“
Jak jste na to přišel?
„Přijela za mnou teta a ptala se, jestli znám nějaké slovenské režiséry. A já na to, že Jakubiska. A ona: S tím jsem pásla krávy! Šel jsem se podívat do kina na Kristovy roky a při scéně pohřbu jsem se jako jediný smál. Jakubisko využíval jako »křoví« místní obyvatele, a tam celá moje rodina hrála pohřeb! Ale herectví se z nás nikdo nevěnoval. Máma byla učitelka v mateřské školce a táta geodet a zarytý komunista, který pak dostal na frak, když ho vyloučili ze strany.“
Co provedl?
„Řekl na schůzi, že jsme si to mohli v osmašedesátém vyřídit sami a nezvat sem Rusy. Tak ho vylili. Já jsem pak kvůli tomu měl zapovězenou Prahu. Studoval jsem na DAMU, třikrát jsem hostoval v Národním divadle a normálně bych tam dostal angažmá. Takhle jsem se musel vrátit zpátky na rodný Ostravsko. Možná to ale bylo vítězství. Činohra tam tehdy měla obrovský zvuk, a já tak zažil sedm nádherných let.“
Pak jste se ale do Národního přece jen dostal, že?
„Bylo to v roce 1988, kdy už bylo vše uvolněnější. Pan profesor Lukeš mi tehdy nabídl hostovačku a pak angažmá. Soubor byl v té době stabilizovaný, i když i tam byly dva břehy. Někdo byl na straně estébáků, jiný komunistů.“
A vy?
„Já byl trošku mezi. Ještě na škole jsem byl na jednom sezení ohledně Charty a některý věci se mi hrubě nelíbily. Byl jsem střední proud, který šel svou cestou. Nikdy nezapomenu, když pak později přišlo Několik vět, jak se mě ve Filmovým klubu jeden kolega ptal: Už jsi to podepsal? Dělej, neváhej! Jak mi řekl toto, šel jsem od toho. Nenechám se do ničeho tlačit.“
Celý rozhovor si můžete přečíst v tištěném vydání nedělního deníku Aha!
30 fotografií
bellmeku 
