Pavel Kolář léčí prezidenty i sportovní hvězdy: Proč nedokázal vyléčit Rosického
15 fotografií
Je prý zázračný. Léčí prezidenty, malé děti, a hlavně sportovní celebrity. Za své triumfy pravidelně děkují i jemu. Profesor Pavel Kolář (55) je ale kouzelník hlavně v tom, kolik práce a povinností je schopen zvládat. A k tomu všemu si v předvánočním shonu našel čas i na rozhovor.
Nedávno slavil český sport 100 let. Uvědomil jste si, v kolika úspěších vlastně máte prsty?
„To musí posoudit ti, co ty úspěchy vybojovali. Jsem jejich servisem, službou, která jim k tomu dopomáhá. Nikdy si jejich úspěchy nepřisuzuji.“
Jak vlastně začalo vaše spojení se sportovními hvězdami? Na kom jste si »udělal jméno«?
„Po škole jsem chtěl pracovat u sportu, ale okolnosti mě přivedly do motolské nemocnice na dětské rehabilitační oddělení, kde jsem se staral hlavně o postižené děti. Sportovní medicínu jsem měl a mám i dnes jako koníček. Začal jsem u gymnastiky, tenisu, postupně jsem spolupracoval s atlety, hokejisty, lyžaři, fotbalisty... A konkrétně s Milošem Mečířem, Petrem Kordou, Karlem Nováčkem, poznali jsme se s Honzou Železným...“
S kým byla největší práce?
„S většinou z nich se mi pracovalo dobře, protože měli na svůj problém náhled a v léčbě mi pomáhali svým aktivním přístupem. S řadou z nich jsme se stali i dobrými přáteli, prožili jsme spolu hodně úspěchů, ale i neúspěchů. Ty nás paradoxně někdy spojily i více.“
Když jste tak zázračný, proč jste nevyléčil věčného maroda, fotbalistu Rosického?
„Z Tomáše jsem měl těžkou hlavu. Jeho stonání bylo vždy atypické. Běžné postupy, které mají u jiných efekt, u něho nezabíraly. Jeho problém měl širší rozměr než pouze ortopedický. Měl zřejmě i svou ne úplně jasnou imunologickou příčinu.“
Jaké to vlastně je neustále přepínat mezi léčením sportovců, dětí a třeba prezidentů?
„Mezi léčením prezidenta Havla a postiženého dítěte určitě rozdíl je, ale v obecných principech medicíny a přístupu k pacientovi je to stejné.“
Sám trpíte bolestivou Bechtěrevovou nemocí. Jak vám sport pomáhá s jejím překonáváním?
„Sport mi pomohl v lepším náhledu na mé onemocnění a také v tom, že umím lépe využít vlastních možností organismu k jejímu potlačení a kompenzaci. Pomohl jsem si i ztrátou úzkosti z důsledků nemoci. Nestresuji se tím.“
Vaše krédo zní: nemoc není utrpení, může člověku i něco dát. Jak to myslíte?
„Víte, my se díváme na nemoc či postižení pouze očima neštěstí. Díky velkému množství příběhů jsem se »neštěstí « naučil nahlížet z jiného úhlu. Jsem přesvědčen, že někomu nemoc či postižení otevře cestu k plnému životu. Mnoho pacientů totiž časem zjistí, že jim úraz či nemoc hodně vzaly, ale také hodně daly. Někdy jsou pak dokonce šťastnější než předtím. Bez prožitku »utrpení« se ho nikdy nenaučíme sdílet s druhými. To se pak projeví i v nedostatku naší opravdové lásky. Už Shakespeare napsal: Hluboký pád přivodí často největší štěstí.“
Celý rozhovor najdete v tištěné verzi Aha!
15 fotografií
