Výslech Sidovského: Karel a Vendula? Hádali se!

Doufal jsem, že u hlavy nemá krev, ale barvu

Deník Aha! vám jako první přináší kompletní výpověď blízkého přítele Venduly Svobodové a jejího manažera Janise Sidovského. Verzi jeho výpovědi necháváme neupravenou, tak jak Sidovský skutečně vypovídal na policii těsně po sebevraždě Karla Svobody, v úterý 13. února.

Po provedeném poučení, kterému jsem porozuměl, beru na vědomí a dále k věci uvádím následující:

S panem Karlem Svobodou se znám asi od r. 1991, počítám se mezi jeho blízké přátele. Spolupracoval jsem s ním na muzikálu »Dracula«, kdy si mě Karel vybral jako marketingového specialistu na uvedený muzikál. Projekt byl velmi úspěšný a díky tomu jsem se dostal do okruhu jeho přátel. Jezdil jsem do Jevan, zval i mě na osobní oslavy jeho narozenin, dětí, zkrátka jsme se stýkali i mimo profesi. Jeho první ženu jsem ale neznal, vím, že byla nemocná a někdy kolem r. 1993 zemřela. Po »Draculovi« mi nabídl spolupráci přímo v jeho firmě ProVox, kde chtěl založit agenturu na zastupování umělců. Jeho spolupracovníci paní HERZERŮ a pan PAULU ale byli proti agentuře, takže ke spolupráci nedošlo. V té době mi volal Karel Svoboda, že ho postihla těžká rána, že jeho dceři Klárce našli leukémii. Byl jsem jedním z mála lidí, kteří navštěvovali Kláru v nemocnici, dokonce jsem si nechal odebrat krev, abych zjistil, jestli jí nemůžu pomoct. V té době jsem se také skamarádil s jeho manželkou Vendulou. Vendula jezdila k nám na Karlštejn, když nemusela být u dcery v nemocnici. Navrhla mi, že by založila Nadační fond na pomoc dětem s leukémií. Po smrti Kláry se Vendula definitivně rozhodla, že založí Nadační fond. Já jsem navrhl i název »Kapka naděje«, který vycházel z projektu »Most naděje«. Ten jsem s Karlem Svobodou produkoval na pomoc zatopené Moravě v r. 1997.

Hádky s Vendulou

Mezi manželi po tragédii docházelo k velkým hádkám a Karel si přál, aby »Kapka naděje« vůbec nevznikla.
»Kapka naděje« přesto vznikla, ale Karel vůbec nepomáhal. Já jsem asi po tři čtvrtě roce z Nadačního fondu odešel, to mohlo být koncem roku 2000, protože Karel mi vyčítal úspěchy »Kapky naděje« a že jeho žena není kvůli tomu doma. Já jsem pak začal spolupracovat s manželi HAVLOVÝMI na projektu »VIZE«. Mezi tím v těch letech jsme se tak často nevídali, ani jsme se nenavštěvovali, nicméně Karel mému příteli Pavlu VÍTKOVI povolil nazpívání skladby »Asi do věží«, tím dával najevo, že se nejedná o nepřátelství. Na podzim v září 2003 jsem pořádal tradiční koncert »Královny popu« ve Státní opeře a navrhl jsem Karlovi, že finále koncertu věnuji jeho tvorbě a že všechny zpěvačky zazpívají jeho píseň. Karel nabídku přijal, osobně se natáčení zúčastnil, vztahy se tím urovnaly a výtěžek se věnoval »Kapce naděje«. V té době, na podzim roku 2003 vedl »Kapku naděje« pan Poledňák.

Pokud vím, tak pan SVOBODA »Kapce« pomáhal spíš jako symbol, ale myslím, že se finančně nepodílel.

Zase spolu

K našemu opětovnému spřátelení došlo možná i proto, že zkusil spolupracovat s jinými týmy, ale vždy na tom finančně prodělal, rozhodně to nebylo úspěšné. Od té doby jsme se zase vídali a dokonce mě Karel posadil do druhé řady na své 65. narozeniny v Lucerně, které pořádala Vendula. V té době se mi zdálo, že mezi sebou mají veškeré problémy zažehnány. Na základě narovnání těchto vztahů jsem začal s »Kapkou naděje« opět spolupracovat, a to v oblasti public relation a spolupráce na kulturních akcích. Svoje služby dodnes fakturuji symbolickou částkou 10 – 11 000, Kč.

Vendula Svobodová přestala spolupracovat s panem Poledňákem na podzim roku 2003, rozchod nebyl určitě kamarádský. Vendula tvrdí, že na ni byl hrubý, tloukl ji a okradl ji. Podle mě ale měli spolu firmu PART.

Na jeho místo servisní organizace pro »Kapku« nastoupila liberecká společnost PRESTIGE M, přes niž šly finance, týkající se reklamních partnerů »Kapky naděje«. Ta firma pomáhala se sehnáním financí na narozeniny Karla Svobody v Lucerně.

Když se narodil Jakub

V roce 2005 se narodil syn Jakub, my už jsme se jenom kamarádili, já jsem s ním nic od »Draculy« nedělal. Připravoval »Marii Antoinettu« pro Lucii Bílou, ale k tomu už nedošlo a pak se začal připravovat až »Golem«. Na něm Karel pracoval hodně intenzivně, přinesl si práci i ze studia domů, pracoval i doma v zimní zahradě. Tehdy uvítal, že Vendula jela v srpnu 2006 do Řecka a on měl doma klid na práci. Přestože hodně pracoval, tak přijel na naši svatbu 3. 7. 2006 na Karlštejn. Když se dívám zpětně na fotky, byl plný síly. Napsal mi i textovku, že máme dveře v Jevanech vždycky otevřené.

Měl rakovinu?

Někdy na podzim 2006 mi začala Vendula naznačovat, že má zase svoje stavy, jako zažila tehdy po Klářině smrti, ale nepřipisovala tomu nějaký hlubší význam. Mluvil jsem s ním na premiéře »Golema«, kdy nám dal osobně vstupenky. Tehdy byl už pohublý. Pak začal odmítat veškerá pozvání na veřejná vystoupení. Byl jsem s ním na obědě koncem listopadu 2006, on mě sám pozval, byla tam i Vendula. On se tehdy byl podívat i v »Kapce«. Tehdy vůbec nemluvil o »Golemovi«, jako by se bál o tom mluvit. Já jsem ho zval na »Cenu Kapky naděje«, což byl velmi významný večer. On říkal, že si to musí rozmyslet a že je dobře, že se nám daří, myslel tím ne sebe, ale »Kapku«. Chápal jsem to tak, že těžce nese neúspěch toho představení »Golem«. Na »Cenu Kapky« nepřišel, viděli jsme se až 18. 12. 2006, kdy jsem pořádal koncert »Vánoční královny« a jako překvapení jsem požádal Karla Gotta, aby mu veřejně poblahopřál k narozeninám, které měl následující den. Karel Svoboda byl viditelně dojatý, což znásobilo ještě vystoupení Venduly na jevišti, kdy řekla, že ho má ráda, a celé divadlo povstalo. Po koncertě mi Karel přišel poděkovat a řekl mi docela sklíčeně, že je těžce nemocný a že se bude muset léčit. Naznačoval ale spíš zdravotní problémy, že musí podstoupit nějaká vyšetření, jako by měl rakovinu. O tom mluvil ostatně často. Tehdy jsem se s ním viděl naposled.

Jak si volali s Vendulou

Od září 2006 jsem s Vendulou Svobodovou studovali manažerský kurs a jeho zkoušky proběhly poslední lednový týden v hotelu Jenišov na Šumavě. Vendula původně plánovala, že bychom jeli společně, ve středu 24. 1. mi ale telefonovala, že ona i Jakub mají střevní potíže a že pojede sama, až jí bude lépe, pravděpodobně i s Karlem. On tam původně měl přijet s ní. Od čtvrtka jsem na Šumavě byl se spolužáky, Vendula přijela v pátek 26. 1. Přijela se synem a říkala, že Karel jet nechtěl. Volala mu v sobotu kolem poledne, nechával mě ještě pozdravovat a domlouvali jsme se, že by 20. 2. mohl jít na premiéru »Dream girls«. Podle mě si telefonovali několikrát denně a v neděli jsme s Vendulou úspěšně složili zkoušky a ona mu to hned volala.

Obědvali jsme společně, já jsem odjel asi kolem 15.00 hod., odjel jsem před Vendulou, jel jsem sám svým autem a jel jsem na Karlštejn domů. Kolem 17.30 hod. jsem mohl být doma. Vendula mi v té době také telefonovala, že je někde u Benešova, že v nějaké restauraci zastaví pro jídlo a že už bude brzy taky doma.

Křičela: Je mrtvý!

Po 18.00 hod. jsem zjistil, že mám dva zmeškané hovory od Venduly, tak jsem jí volal zpět. Mluvila úplně jiným hlasem. Myslel jsem si zprvu, že jí telefon někdo ukradl, ale byla to ona a křičela do telefonu, že je Karel mrtvý, že se asi zastřelil. Já jsem jí na to řekl, že za ní přijedeme, řekl jsem Pavlovi Vítkovi, který byl doma, co se stalo, a jeli jsme společně za Vendulou. Kolem půl osmé jsme mohli být v Jevanech. Když jsme přijeli na místo, byla tam už sanitka i policajti a jeden z nich mi říkal, že nás Vendula čeká u sousedů, to mi řekl, hned, jak jsme vylezli z auta. My jsme u těch sousedů zazvonili a přišel nám otevřít pan Gruber a tam jsme s Vendulou seděli asi do půl dvanácté. Ona mezi tím odešla k výslechu a mě se ptal nějaký muž v civilu na nějaké věci na Šumavě, byl to policista v civilu.

Po jedenácté hodině Vendula řekla, že bude spát u Simony a já jsem jí říkal, jestli klíče nechá vyšetřovatelům na místě a pojede. Vypadala, že tomu pořád nemůže uvěřit.

Co pak říkala, někdy jí Karel vyvedl při návratu domů to, že ležel na podlaze a řekl jí, že měl právě infarkt. Já jsem cestou z Karlštejna do Jevan pořád doufal, že Vendula zavolá, že se Karel probral a měl kolem sebe jen rozlitou červenou barvu. Myslím, že to dělal proto, aby ji víc udržel doma, aby se o něj víc starala.

Ještě kolem jedenácté mě poslala k mladému Štaidlovi, že ten by mohl zakódovat dům a ona by mohla odjet. Já jsem ho tedy přivedl, oni se o tom spolu domlouvali. My jsme si, když byla Vendula u výslechu, sedli s Pavlem a mladým Štaidlem do auta a čekali jsme na ni, abychom nemuseli být u těch sousedů. Všude kolem už byli novináři. Kolem 23.45 hod. za mnou přišel jeden z policistů v civilu, abych šel do vily za Vendulou. Tam jsem uviděl před domem ležícího Karla a s Vendulou jsem byl chvilku vevnitř. Karla mezitím naložila pohřební služba a Vendula chtěla jet pryč. Pavel Vítek nacouval po odjezdu pohřební služby do vrat, my jsme s Vendulou nastoupili a odvezli jsme ji ke kamarádce Simoně do Říčan.

Jakub byl po celou dobu u chůvy, když jsme dorazili do Jevan, ani jsme ho neviděli.

Na dotaz uvádím, že ve vile nebylo nic rozházeného ani rozbitého.
K jeho zdravotnímu stavu víc nevím, zaregistroval jsem, že byl pohublý a nechával si narůst vousy.

13. 2. 2007 v 17.00 hod.
Janis Sidovský