Komedie Co je doma, to se počítá, pánové: Sobota dostal za prd*l sprchu!
Otřepaná zápletka o malých podvodníčcích, ale jinak vcelku švanda. Příběh znesvářených rodin z pražského sídliště baví i dneska. Komedie Co je doma, to se počítá, pánové… (1980), kterou jste mohli vidět v pátek na televizních obrazovkách, je totiž hereckým koncertem takových veličin jako Jiří Sovák, Iva Janžurová či Stella Zázvorková.
Intriky, závist, msta, to jsou témata, která budou aktuální v každé době. „Petr Schulhoff to napsal skvěle, měl ostatně odkud čerpat. Taková byla česká povaha a taková je vlastně pořád. Maloměšťáctví má platnost pořád, jako Shakespeare, to jsou nadčasové životní pravdy,“ říká František Peterka, představitel jednoduchého pana Bartáčka.
Sovák uklidňoval Peterku
Na natáčení vzpomíná s láskou, užíval si herecký part s Ivou Janžurovou i společně promlčené chvíle v šatně. „Paní Iva štrikovala, já si četl a společně jsme mlčeli. Ani nám to nevadilo, byli jsme spokojeni,“ líčí Peterka. „Byla jsem mu za to vděčná. Byl to milý kontrast k takovým komikům, jako byli Menšík, nebo Sovák. S těmi to byly vypravěčské hody, to vám šla hlava kolem,“ vybavuje si Iva Janžurová.
Zatímco ona dávala roli, jak se říká, z první, on se trápil. Připadal si, že za hereckými esy zaostává, že není dobrý. „I když točíte komedii, tak se moc nebavíte. Jednak dialogy znáte dlouho dopředu. A jde vám o výraz, chcete to udělat co nejlíp a to prostě sranda není.“ Peterku, tehdejší hvězdu libereckého divadla, musel uklidňovat i Jiří Sovák. Radil mu, jak se zbavit pochybností. „Říká mi, Franto, představ si, že jsi doktor a ta role je pacient. A tobě jde přece o pacienta, ego jde stranou. Chceš ho co nejlíp vyléčit, ne?“
Sobota chtěl svobodu
Kdo naopak nepochyboval, byl Luděk Sobota. Věděl, že je dobrý a že může dát roli ještě víc, když mu nechá režisér volnou ruku. Jenže zatímco v prvním dílu Zítra to roztočíme, drahoušku (1976) mohl improvizovat a společně s Milošem Kopeckým si upravovali dialogy, tady už musel přesně dodržovat scénář. „Vadilo mi to, potřebuji totiž ke hraní svobodu,“ ošívá se ještě dnes populární komik.
Interiéry se točily v hostivařských ateliérech a on měl říct cosi do telefonního sluchátka. „Přesně mi nadiktoval, jak to mám udělat. Vezmi telefon pravou rukou, přendej si ho do levý, dej ho k levýmu uchu, řekni repliku a podívej se za odcházející Janžurovou,“ popisuje po letech Sobota. Jenže Janžurová tam nebyla, její záběr se točil den před tím, protože měla zkoušku na divadle. A Luďka to rozhodilo, říkat cosi do prázdna, pletl si ruce, uši, slova, zmatkoval. „Ještě mi říkal Luděčku, to mě ale vytáčel. Brr. Luděčku, vzal jste to špatnou rukou. Luděčku, vy jste se nepodíval za Janžurovou…“
Trest: Zchladit, zmáčet…
Pokazil to takhle asi pětkrát, načež explodoval: »do prd**, snad ještě umím telefonovat«. Tohle nečekal Schulhoff a asi ani Sobota, který jinak sprostě nemluví. „Jako když ho opaří. Rozehnal celý štáb, vytáhl mě ven z ateliéru na déšť požárním východem a zabouchl mi dveře před nosem. Zrovna pršelo, já nemohl ven zpátky, hrůza.“ Po pěti minutách přišel: Už jste se uklidnil, Luděčku? Již krotký a promáčený Luděček přikývl a mohlo se točit dál. „Vzal jsem sluchátko, zavolal, všechno na poprvé a jelo se na další obrazy. Ještě mě pochválil,“ uzavírá Sobota vzpomínky na Petra Schulhoffa.
