Michal Horáček o Hapkovi: Dokázal otevřít jen jedno oko! Trvalo mu to 30 minut!

Smrt Petra Hapky vás musela hodně zasáhnout, přesto se zeptám, kdo vám tu smutnou zprávu sdělil?
„Hned, jak se to stalo, mi volala Petrova dcera Petruška. Byla po celou dobu u něho i s jeho první ženou Ullou.”

Kdy jste viděl Petra naposledy?
„Když ještě dokázal sebrat všechny síly a dalo se s ním komunikovat, to bylo na oslavě jeho sedmdesátých narozenin v květnu. Potom jsem ho navštěvoval v Bohnicích a poté jsem za ním jezdil i domů. Úplně naposledy jsem ho viděl před několika časem na Okoři. Potom jsem za ním přestal jezdit, ale pravidelně jsem komunikoval s celou jeho rodinou.“

Proč jste za ním přestal jezdit?
„Víte, při posledních návštěvách už jenom ležel a trvalo třeba půl hodiny, než otevřel jedno oko. A když ho otevřel, nebyl jsem si jist, zda mě poznal. Už ani moc nevnímal. Ty návštěvy už byly tristní. Jemu nepřinesly nic a mně jen velkou bolest.”

Chodily za ním na Okoř i jiné návštěvy?
 „Zásadní je, že měl asistenci čtyřiadvacet hodin denně a že o něho pečovali lidé nejen odborně vybavení, ale zároveň i schopní velké empatie. Kdykolivjsem na Okoř přijel, setkal jsem se vždycky s někým z Petrova blízkého i širšího okolí. Největší štěstí jsem měl asi na Olgu Michálkovou (matka Hapkova nejmladšího syna Kašpara, pozn. red.). Mezi kamarády asi nejvíc jezdil Aleš Kolovrat, ale taky jsem potkal Petrovy dávné automechaniky, ladiče pian, několikrát tam byl písničkář František Segrado. Vím, že chodili i sousedé, jako je Bára Štěpánová.”

Co jste si povídali, když jste ho přijel navštívit?
„Spíš jsem mu povídal já. Vzpomínal jsem na jeho husarské kousky. Jednou ho to vybudilo k tomu, aby si od Olgy nechal přinést dopis, který mu kdysi napsal Oldřich Nový. Strašně jsem si přál, abychom mohli přestat se vzpomínkami a věnovali se nějaké, jakékoli, budoucnosti. Ale nemoc to byla krutá, a tak byl člověk vděčný za každou světlou chvíli. Asi nezbývá, než být v tomhle směru pokorný.”

Kromě práce jste se s Hapkou stýkali i jinak?
„Samozřejmě. Jezdili jsme třeba po pražských i mimopražských starožitnostech a ještě spíš bazarech, kde Petr dokázal odhalit unikátní věci.Jeho vkus byl opravdu extrovní! Když jsem rekonstruoval dům v Roudnici, navrhl mi kuchyň, zádveří, bizarně řešenou koupelnu i takové detaily, jako okenní šambrány. Když bylo mému synovi osmnáct a vracel se z USA po maturitě, jako rodina jsme to oslavili v Paříži u Maxima – a Petr tam samozřejmě nechyběl...”

Na co vlastně zemřel?
„Na vyčerpání organismu. Ta nemoc mu dala hodně zabrat. Myslím, že se ve finále rozhodl, že s ní přestane bojovat. A já ho plně chápu. Myslím, že když na něho vzácně přišla teď v poslední době světlá chvilka, uvědomoval si, že takovýhle život už nemá smysl. Že za tohle utrpení už není dobré bojovat.”

Jeho odchod tedy nebyl dramatický?
„Myslím, že ne. A jsem moc rád, že zemřel doma na Okoři, kde to miloval, uprostřed svých věcí a mezi lidmi, které miloval.”

Už víte něco o pohřbu?
„Ještě ne. Rozhodně jsem ale hned Petrově rodině nabídl, že se rád o poslední rozloučení s ním postarám. Organizačně i finančně.”

První setkání H+H
„Odehrálo se v jeho pražském bytě ve Vězeňské ulici, šestého ledna 1984. Zaujalo mě, že měl na sobě župan a říkal cosi o snídani, ačkoli byl večer...,“ vzpomíná Horáček na první setkání s Hapkou. „Ještě toho prvního večera si Petr z textů, které jsem mu přinesl, nějaké vybral a dal si je v tom štůsku navrch. O pár dní později zavolal, že už má nějaká zhudebnění. A tak se pomalu začalo rodit naše první autorské album. Oba jsme se shodli, že je budeme chtít nabídnout Haně Hegerové,” dodává.