Příběh silné vůle - Brankář Stanislav Duben: Vysoké napětí mě připravilo o ruku

Ale co, chytat se dá i bez ní!

Stanislav Duben (26), brankář B týmu Slovanu Havlíčkův Brod, je toho důkazem! Kvůli pracovnímu úrazu přišel před dvěma roky o třetinu levé ruky, přesto letos vychytal v oblastní soutěži sedm nul, tedy nedostal v sedmi zápasech jediný gól! Kromě toho se jako trenér věnuje mládeži a jak sám říká, fotbalu vděčí i za rychlý návrat do normálního života.

Šlehaly z nás plameny

Vyučený elektrikář Stanislav Duben pracoval na nízkém i vysokém napětí, v poslední době speciálně na rozvodných sítích. V osudný jarní den, 5. 5. 2005, jel do práce jako obvykle a nic nenasvědčovalo tomu, že se domů hned tak nevrátí. „Když jsem jel ráno do práce, v rádiu zrovna hlásili, že dnešní den patří vzhledem ke třem pětkám v datu mezi ty numerologicky šťastné,“ vzpomíná na chvíle před klíčovým okamžikem svého života Stanislav. „Během dopoledne jsme provedli několik plánovaných úkolů a asi ve čtvrt na dvě jsme šli na poslední práci,“ upřesňuje. Úpravy na několika stožárech vysokého napětí byly hotové, zbýval poslední. Pak se stalo něco, s čím nikdo z přítomných elektrikářů nepočítal.

V okamžiku, kdy dva zaměstnanci pracovali na sloupu, ocitlo se elektrické vedení náhle pod napětím. Pracovník, který proud spustil, se zřejmě domníval, že práce na sloupech skončily, komunikace mezi jednotlivými skupinami v té chvíli zcela selhala. „Držel jsem se zrovna drátu, když to se mnou začalo najednou šíleně mlátit. Nemohl jsem se pustit, byl jsem v křeči a chvíli i v bezvědomí. Jak jsem se později dozvěděl, trvalo nekonečných 37 vteřin, než to konečně někdo vypnul. Měl jsem v tu chvíli smíšené pocity, těžko si je zpětně vybavuju. Když mě to pustilo, mohl jsem jenom mluvit a to byla na několik minut jediná činnost, které bylo moje tělo schopné. Nemohl jsem se pohnout, vůbec jsem neovládal ruce a nohy a celý jsem byl ochablý,“ líčí nejhorší zážitek svého života Stanislav. Když začal opět ovládat ruce, viděl pod sebou svého kolegu, kterému však ze své pozice nemohl pomoci. Zatímco sám slezl na zem, kamaráda sundali spolupracovníci pomocí plošiny. Ti byli mezi tím na zemi svědky doslova otřesného okamžiku. „Říkali, že z nás šlehaly plameny, jak jsme hořeli,“ dodává Stanislav.

V tříslech měl díry velké jako pěst!

Když později slézal ze stožáru, podvědomě cítil, že o levou ruku zřejmě přijde. „Měl jsem gumové rukavice, ale jak se má ruka nafoukla, rukavice praskla. Když jsem se dostal na zem, zavolal jsem manželce a vylíčil jí, co se stalo. Byla v šoku, ale nejhorší pro ni byla první noc, když telefonovala do nemocnice,“ vzpomíná Stanislav. Tou dobou byl již v pražské nemocnici na Vinohradech ve specializovaném popáleninovém centru. Tam jí sdělili, že manžel nemá zdaleka vyhráno, že po takovém zásahu elektrickým proudem ještě může dojít ke komplikacím. „V těle byly ohroženy i další orgány. Šlo mi to přes levou ruku a srdce. Jak jsem seděl na stožáru, uzavřel jsem okruh a přes mé tělo to vyšlo třísly do stožáru. Třísla jsem měl spálená a vznikly v nich díry na půl pěsti. Jiné orgány to naštěstí neodnesly,“ dodává otec tříměsíčního syna.

Když mu v nemocnici oznámili, že tam zůstane na dlouho, bál se, jak ten pobyt zvládne. Přístup lékařů a sestřiček ho však dokonale zaskočil. „Byli neskutečně vynikající, takže ty dva měsíce, které jsem na oddělení strávil, byly úplně v pohodě. Rád na ně vzpomínám, neexistuje nic, co bych jim mohl vytknout,“ říká se zřejmým pohnutím v hlase. Měsíc strávil na JIPce a nejdříve mu amputovali dva články prstu. Teprve po měsíci i část ruky. „Šlachy byly tak spálené, že to nemělo smysl. Ruku bych sice měl, ale bezvládnou, tak jsem se rozhodl pro amputaci,“ dodává. Jeho o rok mladší kolega elektrikář dopadl mnohem hůř. Zcela přišel o levou ruku, pravou nohu má amputovanou pod kolenem a částečně pochroumanou má i pravačku. „Srovnal se s tím obdivuhodně, v prosinci čeká s přítelkyní dítě. Často se setkáváme. Když jsem ho však zezačátku navštěvoval, měl jsem zvláštní pocit. Něco jako vinu za to, že jsem dopadl lépe než on,“ říká Stanislav, který měl štěstí i na spolubydlícího na nemocničním pokoji, navíc fotbalistu. Ten se shodou okolností také popálil elektrickým proudem, pro změnu doma, při opravě elektrospotřebiče.

Sedm vychytaných nul

V současné době je Stanislav Duben v invalidním důchodu a volný čas věnuje tříměsíčnímu synovi Stanislavovi, fotbalu a dálkovému studiu. Chce si udělat maturitu a co nejdříve najít vhodné zaměstnání. A byl to právě fotbal, který ho po úrazu vytáhl zpět do normálního života. Věnuje se mu od první třídy a jeho otec s ním chodil snad na všechny tréninky. Byl rád, že jeho syn sportuje a hlavně, že ho fotbal baví. Nejdříve hrál v mužstvu na různých postech, do brány se dostal až později. Po návratu z nemocnice se však s fotbalovým míčem pomalu loučil. „Když jsem přišel z nemocnice, šel jsem se asi po dvou měsících podívat na zápas svého bývalého mužstva, ale příjemný pohled to nebyl. Říkal jsem si, že fotbal pro mě skončil, i když jsem si v duchu přál pravý opak. Potom přišel kamarád s nápadem, že bych mohl dělat trenéra. Udělal jsem si potřebnou trenérskou licenci a věnuji se především mládeži a také speciálně brankářům,“ komentuje svůj návrat k fotbalu Stanislav. Právě při tréninku s brankáři zjistil, že i bez části ruky míče chytat lze. „Když odcházel brankář z B týmu, oslovili mě kluci, zda bych nezkusil jít do brány místo něj. Zkusil jsem to a zatím jsem maximálně spokojený. Hra se nám daří, ze třinácti zápasů máme skóre 54 : 7. Je to hlavně zásluha i mých zkušených spoluhráčů, že máme na kontě sedm nul,“ zdůrazňuje rarita českého fotbalu, jednoruký brankář Stanislav Duben. Jeho priority do budoucna jsou fotbal a dokončení studia, v trenérské práci chce ještě mnohé dokázat. I proto na sobě neustále pracuje a udržuje se ve skvělé fyzické kondici.