Je nám 85 let a... Zamilovali jsme se!

Ervín (85) a Marie

Bývalí učitelé přišli před časem o své životní partnery, Ervín po šedesáti letech, Marie (71) po téměř padesáti. Osud je svedl dohromady začátkem letošního roku a dnes je z nich šťastný pár. Začali nový život plný hudby, společných zájmů a lásky se kterou ve svém věku už tak nějak nepočítali.

Marii mi přivedl sám osud
Bývalý učitel a ředitel školy diamantovou svatbu s manželkou sice ještě oslavil, ale po šedesáti letech společného soužití náhle osaměl. Zaběhnutý styl života zmizel v nenávratnu, zbyly jen smutek a bolestné vzpomínky. I na doby války, kdy se poznali. Milovaná manželka měla jít tenkrát pracovat do Říše a zachránit ji mohl jen oddací list. „Takže se dá říct, že jsem byl ke svatbě přinucen Hitlerem,“ snaží se zlehčit vzpomínky Ervín. Aby se s tíživou situací lépe vyrovnal, po smrti své ženy se přestěhoval k dceři. Jednoho březnového dne, zhruba rok a půl po smrti manželky však zasáhl sám osud.

Tehdy Ervín jako obvykle kráčel v půl jedné na oběd do své oblíbené restaurace, a když vešel do lokálu, nestačil se divit. U stolu, kde jako pravidelný host denně obědval, seděla neznámá žena. Mírně rozladěn přistoupil blíž a všiml si, že dotyčná dáma pláče. Přisedl a záhy se dověděl, že prožívá stejný smutek jako on. Po téměř padesátiletém soužití přišla o manžela. Snažil se ji uklidnit a jejich setkání nebylo poslední. Příjemně si popovídali a schůzky se opakovaly. Poznali, že mají společné zájmy a Ervín po čase zjistil, že je zamilovaný. A nebyla to láska jednostranná. Ervín se k Marii přestěhoval. „Jsme spřízněné duše. Maruška je učitelka klavíru a já jsem muzikant. Kromě toho, že jsem učil, hrál jsem i ve velkém orchestru. Máme plno společných zájmů, mezi které patří i písně z repertoáru orchestru Karla Vlacha. Také si máme stále o čem povídat. Zkrátka žijeme svůj druhý život,“ líčí vztah s Marií. Nedorozumění, nebo hádku prý dosud nepoznali. Oba svorně říkají, že se stal zázrak.

Marie přímo rozkvetla
Každý má dvě děti a dvě vnoučata. „Naše děti nám to přejí, máme se rádi a vzájemně se navštěvujeme,“ říká usměvavá Marie, ze které štěstí přímo sálá. Dvakrát týdně dojíždí do Říčan u Prahy, kde vyučuje v hudební škole dlouhých čtyřicet pět let. A podle kolegů jí nový vztah očividně svědčí, celá prý rozkvetla. „O svých bývalých partnerech se často bavíme a říkáme si, co by našemu vztahu asi řekli. Já to vím přesně. Když jsme se loučili a moje žena odcházela na druhý břeh, řekla mi doslova: jsi pěkný a zdravý chlap, o tebe se jistě ještě nějaká postará. Žádnou žárlivost, že se tu budu mít dobře s jinou, si nepřipouštěla,“ říká Ervín. V podobném duchu se vyjadřuje i Marie. „Můj muž by proti tomu také určitě nebyl,“ dodává s nezbytným úsměvem. Své nové partnery s těmi bývalými prý ani v duchu nesrovnávají. „To je nesrovnatelné. My o nich mluvíme stále a pěkně, ale srovnávat to nejde. Co jsem prožil předtím, než jsem poznal Marušku, je odstup mnoha let. Jiný je i způsob života tenkrát a dnes,“ vysvětluje Ervín.

Jarka a Petr (85)

Petr s Jarkou (72) spolu žijí v Libodřicích u Kolína již tři roky.Bývalý hajný ovdověl po téměř sedmapadesát let trvajícím svazku a dlouholetá zdravotní sestra ve druhém manželství. Petr má dvě děti, tři vnoučata a jedno pravnouče, Jarka tři děti, tři vnoučata a dvě pravnoučata. Dohromady je dal fi kaně napsaný inzerát, na který přišlo Petrovi sedmnáct odpovědí.

Děda hajný hledá pohlednou a štíhlejší babičku
Po smrti manželky, kterou poznal na taneční zábavě, byl nejstarší občan obce sedm měsíců sám. Dcera mu radila, aby si našel nějakou babičku, která by se postarala o domácnost a Petr poslechl. „Nejprve jsem zkusil štěstí v nedalekém domově důchodců, ale bez úspěchu. Řekli mi, dědku, vy jste ještě při životě, nikoho vhodného tu pro vás nemáme,“ vzpomíná na první pokus s hledáním partnerky rodák z Podkarpatské Rusi. Zahlédl jen nějakou paní na vozíčku, druhou o holi a v duchu jim dal za pravdu. „Poradili mi ale, abych zkusil obecní úřad, že tam mají zájemci podané žádosti, možná bych tam nějakou babku ještě při životě našel. Nepochodil jsem. Pro změnu jsem dostal další radu, ať si podám inzerát,“ dodává neuvěřitelně vitální muž. Poslechl a napsal svůj první inzerát v životě: Děda hajný hledá pohlednou a štíhlejší babičku. Věk a ostatní údaje pro jistotu vynechal. Přišlo sedmnáct odpovědí a Petr si vybral Jarku. Zrovna však měla chřipku a trvalo měsíc, než se poprvé setkali.

V uniformě hajného zabodoval
Dali si schůzku v Kolíně na nádraží a Petr měl na sobě podle dohody lesnickou uniformu. Jarka přijela z Jičína. „V duchu jsem si říkal, že kdyby to byla nějaká šeredná baba, tak si jí nevšimnu. Podobný plán měla i ona. Kdyby prý viděla nějakého vysokého hajného s plnovousem, nebude se k němu hlásit.“ Dopadlo to dobře, zašli spolu do místního obchoďáku a Petr pozval novou přítelkyni k sobě domů. Netušila, že mu je tolik let, myslela, že mu je kolem sedmdesátky. První den přespala v Libodřicích, druhý den jela domů a třetí den se k němu nastěhovala. „Dědu mi vlastně namluvila moje dcera, která mi ten inzerát s jeho telefonním číslem přinesla,“ směje se Jarka. I jim jejich děti přejí a členové obou rodin se vzájemně znají a navštěvují. Oba prožívají opět šťastné období. Petr si každý den zajde na svá dvě piva do místní hospody a v poledne si dopřeje jednoho frťana pálenky. A co si myslí, že by jeho novému vztahu řekla bývalá manželka? „Několikrát jsem si na začátku říkal: Růženko, Růženko, kdybys to viděla… Byla to milionová ženská. Asi týden před smrtí, kdy už vůbec nemluvila, náhle procitla. Posadila se a řekla mi, že se už domů nevrátí, ať si namluvím jednu paní, sousedku. Přála mi, abych nebyl sám a do poslední chvíle měla o mě starost. Jaruška je také taková starostlivá,“ dodává šarmantní Petr.