Mužská část vraždícího dua Jaroslav Stodola: Teď bych zapích’ svou »bejvalou«

»Zvonil jsem na pohřbu své oběti.«

Ale proti mně sedí beránek se smutnýma očima, člověk smířený s osudem, a kdybych noc předtím nestrávil pročítáním spisu s nápisem »Stodola – Stodolová«, řekl bych: „Chudák chlap!“

Vidím, že jste relativně v pohodě. Takže výkon trestu snášíte dobře?
„Jsem vinný, ne? Tak proč bych se tu měl trápit, když jsem to udělal?“

To jo. Ale kriminál je kriminál, ne?
„Já už sedím počtvrté...“

Bojíte se vlastní smrti?
„Ne!“

Jste na ni připravený?
„No jasný! Jestli to má přijít, tak to přijde...“

A když člověk nemá perspektivu a je zavřený na doživotí, přemýšlí o sebevraždě?
„To jsem přemýšlel ze začátku! Potom mi to ale rozmluvili.“

Myslíte, že umřete ve vězení?
„Ano!“

Jak se s tím dá žít?
„To si člověk zvykne.“

A proč jste se, pane Stodolo, rozvedli s manželkou?
„Já jsem nechtěl. Ona se rozvedla!“

Proč?
„To nevím! Asi chtěla jiné příjmení. Já ani nevím, jak se teď jmenuje. Přestala si se mnou psát!“

A jak si to vysvětlujete?
„Že prý za to všechno můžu já!“

Vždycky to vymyslela vaše paní, a teď tvrdí, že jste za to mohl vy?
„Ano, všechno já... Vždyť mi i její máma říkala, ať se na ni vykašlu. Ať jdu od ní pryč, nebo mě dostane do kriminálu. Taky že jo!“

City

Kdy jste naposledy brečel?
„Když mě vyzpovídávali, tak jsem brečel furt!“

Po kom vám tak nejvíc bývá smutno? Po paní Daně?
„Ne! Po rodině – po ségře Aleně, ta mi píše. Je o dva roky starší. S tou si dopisuji pořád. Pak taky brácha, nejmladší Naďa, máma...“

Myslíte si, že má vaše maminka šanci se s tím srovnat?
„Ne! U nás nikdo neseděl. Jenom já! Já jsem byl takový rošťák. A ještě tohle do toho... To jsem tomu pomohl!“

Takže vlastně za tím celým příběhem je to, že jste se zamiloval do špatné ženy?!
„Ano! To ví každý…“

Oba jste přijali rozsudek poměrně chladným způsobem! Vy jste to čekali?
„Já jsem jí i venku říkal, že jestli nás chytnou, tak máme doživotí. A ona: »Prosím tě, nás nemůžou chytnout...« Pořád tomu nechtěla věřit!“

Vražda pana Šandy

Vzpomínáte si na úplně první případ?
„První vraždu jsem udělal sám. Za barákem. To byl Šanda!“

Šanda? To bylo v té punčoše a s parukou?
„Ano!“

To bylo 16. listopadu 2001, je to tak?
„Ano. To jsem byl opilý! Kdybych neudělal tuhle první, tak už bych potom do ničeho nešel!“

Vaše paní u toho byla?
„Ne! Ale přemluvila mě, abych tam šel. Ještě mi půjčila paruku a všechno…“

A Šanda vás poznal?
„On mi strhl paruku, no! Tak už jsem ho musel uškrtit. Pak jsem ho položil na postel a zapálil svíčičky...“

A ono to nějak shořelo, nebo jak to bylo?
„Shořelo to tam, no! Ta místnost, peřiny a tak…“

Vy jste se pak účastnil Šandova pohřbu, že?
„Já jsem zvonil!“

Vy jste zvonil a dostal jste od rodiny pana Šandy výslužku ze smuteční hostiny.
„Stokorunu! A nějaký oběd, myslím, že guláš.“

Kolik jste tomu Šandovi ukradl?
„Přes čtyřicet tisíc!“

Vražda pana Maliny

Další případ?
„Myslím, že to byl ten Malina.“

Malina? Toho jste prvně uškrtil a pak pověsil na půdu, to je on?
„On mi i předtím spadl ze schodů!“

Takže vy jste pana Malinu zabili...?
„Nejdřív jsme chtěli, aby nám řekl, kde jsou peníze... Neřekl nic!“

Raději se nechal zabít? Nebo zemřel, když jste to z něj páčili?
„Pak jsem ho uškrtil!“

Vy jste ho chtěl pověsit, aby to vypadalo jako sebevražda?!
„Ano! Dana mi pomáhala ho dát nahoru. Ona mi vždycky pomáhala. I jak jsme zakopávali tu paní! Měla lepší žaludek než já... Teda, pomohla mi ho dát nahoru, to mi asi dvakrát spadl ze schodů.“

Už mrtvý?
„Ano, už mrtvý! A pak mi ještě pomáhala ho nahoře pověsit. Potom jsem dole čekal až do večera. Ona jakmile měla peníze, tak zdrhla. Zůstal jsem tam sám. Přes den od něj normálně odešla z baráku. Přes ulici... Jak měla peníze, zdrhla!“

Kam šla s těmi penězi?
„Domů. K panímámě!“

Takže vy jste z toho ve finále nic neměl?
„Já jsem si ulil dvacet tisíc. O tom nevěděla!“

Ještě v tom sklepě?
„Ano!“

Kouřil jsem s obětí u kamen...

Vy jste prohledali celý byt, a oni se na to dívali?
„Dana si vzala paní a sedla si s ní vedle. Já měl pána. Nejdřív jsem tam s ním kouřil u kamen, to bylo hrozné!“

O čem jste se bavili? Vzpomenete si?
„To už teď ani nevím...“

Takže jsme v okamžiku, kdy vaše paní odchází a vy kouříte u kamen…
„No, asi dvě cigarety! Pak jsem ještě šel do špajzu, tam jsem se trochu napil. Potom jsem si tam zase sednul a povídali jsme si spolu, no... On mi říkal: »Co blbnete...?« A tak! Něco takového tam říkal. A... Najednou se otevřely dveře do kuchyně a Dana říká: »To to ještě nemáš?« No... Tak co je to za ženskou?“

Jako že ještě žili?
„No...“

A co bylo dál?
„Potom zavřela, já jsem ho tam uškrtil a položil jsem ho na postel...“

Čili vy jste si s ním povídal a pak jste řekl: „Nezlobte se, já vás musím uškrtit...“?
„To jsem neřekl! To jsem šel zezadu a hodil jsem mu to na krk, zatáhl... Chvilku se bránil, potom přestal!“

O manželce

Co je ta Dana Stodolová zač?
„Obyčejná holka. Já jsem s ní chodil už dvakrát!“

A ona vás do těch vražd opravdu nějak hnala?
„Ona mě uměla tak zblbnout, až jsem to potom udělal. Týden mě vždycky přemlouvala. Po týdnu mě vždycky přemluvila. Pomohl tomu také sex!“

Jasně! Protože vy jste ji miloval jako ženskou…
„Ano! A proto jsem do toho vždycky šel. Kvůli ní!“

Co byste rád vzkázal vaší bývalé manželce?
„Ať dostane rozum a napíše!“

Vy ji pořád milujete?
„Sem tam jo, pořád...“

Takže to všechno, do čeho vás Dana Stodolová zatáhla, jste schopen jí odpustit?
„Ale nedal bych se s ní dohromady!“

Tomu sám nevěříte!
„Víte, co bych udělal? To, co jsem udělal těm ženským. Udělal bych to!“

To je co?
„Zabil bych ji! Kdybych ji potkal venku... Za to, co mi udělala!“

Vy Danu Stodolovou stále milujete, a věříte tomu, že byste byl schopen ji zabít?
„Za to, co mi všechno provedla, bych ji zabil!“

Chtěl byste ji vidět?
„Chtěl!“

Foto Aha! – Dalibor Puchta, ČTK