Rakovina mi vzala půl těla! Dávali mi rok života. Držím se, zatím...

Přesto, že je Iveta na lůžko připoutaná přes tři roky, neztrácí optimismus. Věří, že se zase jednou postaví na nohy.

19. srpna 2007 • 02:00

Jen si to představte. Žijete si poklidný život, vychováváte děti, chodíte do práce, staráte se o zahrádku. Prostě trávíte dny stejně jako miliony dalších lidí. Jenže pak si jednoho dne všimnete na svém těle něčeho, co tam dřív nebylo.

Příběh, ze kterého mrazí
Tři roky nevstala z postele

Ozařování ji spálilo na troud!
Části těla se jí rozpadly!

Stejně jako miliony ostatních nic neřešíte, dokud vás to nezačne bolet. Teprve pak se rozhodnete za doktorem zajít. Jenže než dojde k samotnému vyšetření, uběhne rok. Pořád si myslíte, že se neděje nic vážného. V tom se ale bolestně mýlíte! Brzy zjistíte, že rozhodnutí, odložit prohlídku o rok, vám převrátilo život na ruby. Že rakovina mezitím rozežere vaše tělo tak, že další roky už ani nevstanete z postele…

Byla to vesnická idylka

Iveta Kollerová (45) žila se svoji rodinou, dcerou Janou, synem Mirkem a manželem poklidný život v malé vesničce nedaleko Litvínova. Do města každý den dojížděla pracovat do místní chemičky, kde dělala skladnici. „Pracovala jsem ve skladu, ve kterém byly skladovány desky obsahující azbest. V té době to byl běžně vyráběný a používaný materiál. Rozhodně se nevědělo, nebo jenom nemluvilo o jeho škodlivosti jako dnes,“ říká klidným hlasem Iveta. Tehdy jí bylo 36 let a připadala si jako normální žena s klidným a pohodovým životem. Jenže jednoho dne začala v oblasti genitálií pociťovat bolest, kterou přisuzovala běžnému zduření jizvy po porodu. Přesto raději zamířila ke své gynekoložce.

Nezlobte se, ale máme plno!

U gynekoložky nečekala Ivetu běžná prohlídka, ale nepříjemná konfrontace s arogancí lékařky. „Paní Kollerová, nechodila jste na pravidelné prohlídky a já vás neprohlédnu, pokud se znovu nezaregistrujete!“ zaznělo z úst lékařky. Marně se jí Iveta snažila vysvětlit, že se přestěhovala a pošta jí tak mohla chodit na jinou adresu. Lékařku neobměkčila. Nezbývalo než zaplatit registrační poplatek, což ale nemocná žena s pocitem křivdy odmítala udělat a raději zamířila k druhé gynekoložce v Litvínově. Jenže ani tam nepochodila, druhá lékařka měla plný stav a nové pacienty nepřijímala. A tak se Iveta pokorně vrátila domů a rok se sama pokoušela se stupňujícími bolestmi bojovat. Později ale už měla bolesti tak veliké, že veškerá hrdost šla stranou, Iveta zaplatila v gynekologické ordinaci registrační poplatek a lékařka ji vyšetřila. Po zjištění, že se nejedná o zduřelou jizvu, jak si Iveta původně myslela, následovala řada vyšetření u specialistů. Na konci stála strašlivá diagnóza - rakovina močových cest a pohlavního ústrojí v pokročilém stadiu!

Dávali mi maximálně rok

„Nejhorší je, že v okamžiku, kdy se to dozvíte, si nemáte s kým o tom promluvit. Nedoporučí vám žádného psychologa, aby vás dostal alespoň do přijatelného stavu. Psychologa můžete mít až ve chvíli léčby, kdy už je s tím většina lidí smířena. Ale podle mého by byl daleko užitečnější na začátku, když se to pacient dozví,“ říká Iveta. Ta nakonec putovala do Chomutova na onkologii, aby s lékaři probrala následnou léčbu. I když podle diagnózy měla před sebou maximálně jeden rok života, přišlo na řadu první ozařování, kterých bylo nakonec celkem 35. Také se musela podrobit chemoterapii. „Dostala jsem osm lahviček. První v půl deváté ráno a končila jsem mezi třetí a čtvrtou odpoledne. Bylo to dlouhé, ale poměrně dobře jsem to snášela. Jen mi začaly trochu padat vlasy. Druhá chemoterapie už byla horší, při té jsem měla pocit, že se dusím,“ vzpomíná Iveta. Při následné druhé řadě ozařování došlo, nejspíš vinou lékařů, k silným popáleninám v oblasti léčby. Když popáleniny viděl při vizitě primář onkologie, okamžitě ukončil léčbu a poslal Ivetu domů. Později se od své matky dozvěděla, že tam měla zemřít.

Nechtěla jsem to vzdát, ale žít!

„Když jsem se po čtyřech dnech probudila doma, tak jsem nemohla chodit, měla jsem udělané vývody a od pupíku po zadek jsem byla spálená na troud. Byla jsem živoucí mrtvola. Přesto jsem lékařům i sestrám z chomutovské nemocnice vděčná, že ke mně přistupovali jako k člověku a ne jako k pacientce. Maminka to ale nehodlala vzdát a nakonec mě po měsíci postavila na nohy. Po vlastních zkušenostech můžu všem doporučit na spáleniny řepíkový čaj a obklady. Žádný heřmánek!“ říká Iveta. O měsíc později se nemocná žena po svých vrátila do nemocnice na dokončení ozařování. Pak nastalo krátké období klidu. Po roce se ale objevují komplikace, to když se po každém jídle Ivetě nadměrně nafukovalo břicho. Znovu tedy zamířila do nemocnice, kde zjistili, že se jí při ozařování speklo tenké střevo a je nezbytná operace. Tehdy pocítila Iveta poprvé strach. „Ono se přece jenom říká, že jak se na rakovinu dostane vzduch, je to konec,“ vysvětluje nemocná.

Už jsem nemohla ani chodit

Vzhledem k tomu, že nezbyla jiná možnost jak spečené tenké střevo zprůchodnit, došlo k další operaci. Tentokrát vše proběhlo bez komplikací a Iveta byla za čtrnáct dní doma. Jako by toho ale nebylo dost, po necelém roce se Ivetě znovu otevřely rány vzniklé ozařováním. Také se začaly postupně rozpadat kosti v oblasti ozařování. Po rozpadnutí stydké kosti byla Iveta opět přijata do nemocnice. „V nemocnici s tím nebyli schopni nic udělat, ani to zastavit. Po dvou týdnech jsem dostala náplasti na bolest, morfin a poslali mě zase domů. Bohužel se mi v nemocnici během těch dvou týdnů, i když jsem si vždycky myslela, že je k tomu potřeba více času, zkrátily šlachy. Takže od té doby jenom ležím a ani cvičení na to nepomáhá,“ říká smutně Iveta. Postupem času se Ivetě po návratu domů dále rozpadl močový měchýř, konečník a v současné době má v oblasti genitálií jediný veliký otvor.

Přes tři roky mě neviděl doktor

Iveta je trvale upoutaná na lůžko a přes tři roky ji neviděl onkolog. Její obvodní lékařka totiž převoz nedoporučuje. „Doktor by mě asi vidět měl, alespoň bych věděla, jak na tom jsem. Třeba by se ukázalo, že to spálení z ozařování nakonec tu rakovinu vypálilo,“ tvrdí Iveta. Přesto má nemocná žena neustále obrovskou chuť do života a pár přání, kvůli kterým stojí podle ní za to žít. Velikou psychickou oporou jí jsou její dvě kočky. „Kdykoli na mě přijdou nějaké chmury, tak si zavolám na moje kočičky a hned je mi líp!“ prozrazuje s dojetím Iveta, která také děkuje internetu, díky kterému je neustále ve spojení s okolním světem. Nejenom že si díky němu našla nové přátele, kteří zaplnili prázdná místa za ty, kteří postupem času a nemoci zmizeli v propadlišti času, také si přes internet zařídila výrobu speciálně upravené postele podle vlastního návrhu. Přes počítač si také dojednala návštěvy zubaře, který k ní tři měsíce docházel jednou týdně a doma jí postupně udělal celý nový chrup. A co by si Iveta, která si během svého života opravdu »užila«, přála nejvíce? Ráda by viděla svého dvouletého vnuka hrát si venku. Také by chtěla mít udělané vývody na moč a stolici. Jenže k tomu potřebuje jedinou věc - dostat se do nemocnice, byť jí lékařka tuto cestu nedoporučuje. „I když narovnání nohou i vývody vyžadují operaci, tak bych ji podstoupila. Nemusela bych totiž jenom koukat z okna, ale podívala bych se pak po letech ven. Jistě, bojím se, protože doktorka říká, že je převoz nebezpečný. Ale když jsem se stěhovala, tak mě přenášel a převážel mezi byty syn a také jsem to zvládla! Tak nevím, co si o tom myslet…“ dodává Iveta.