Herec Jan Potměšil (52) o nebezpečném natáčení Jasněnky: Mohl přijít o život! | Ahaonline.cz

Registrace  |  Zapomenuté heslo

Deník Aha! na Facebooku

úterý 19. března 2024

Svátek slaví Josef, zítra Světlana

Herec Jan Potměšil (52) o nebezpečném natáčení Jasněnky: Mohl přijít o život!

Jan Potměšil promluvil o nebezpečném natáčení oblíbené pohádky.
Jan Potměšil promluvil o nebezpečném natáčení oblíbené pohádky. (Foto: Foto Aha! - Nguyen Phuong Thao, Profimedia.cz, Divadelní spolek Kašpar, ara)

Když se před 31 lety poprvé vysílala pohádka O princezně Jasněnce a létajícím ševci, stal se herec Jan Potměšil (52) jako švec Jíra miláčkem publika. Zůstal jím dodnes, i když se řada věcí změnila. O dva roky později se díky ošklivé autonehodě stal jeho neodmyslitelnou součástí invalidní vozíček. Díky neuvěřitelné vůli se ale Honza k herectví vrátil – na jeviště i před kamery. V Divadelním spolku Kašpar trhá rekordy a roli Charlieho v představení Růže pro Algernon hraje už 25 let. Získal za ni i Cenu Thálie.

Honzo, jaké je to hrát čtvrtstoletí jednu roli? Trumfl vás snad jen Viktor Preiss, který hrál Brouka v hlavě 33 let…
„Je pravda, to vůbec není běžné, zvlášť v repertoárovém divadle. Viktor, kterého zmiňujete, byl můj úžasný učitel na DAMU a stále je můj velký vzor a přítel! Stejně jako jeho žena Jana, se kterou jsem hrál v Divadle na Zábradlí. S Růží pro Algernon se teď blížíme k 850. repríze a já jsem za to rád.“

To je úctyhodný počet…
„To ano. Jsem šťastný a vděčný, protože to představení je stále živé. Teď a tady… a to má smysl. Je to role, která mě naplňuje a já toužím její sílu a inspiraci předávat divákům. A je jedno, jestli teď, nebo před dvaceti pěti lety. Dodnes si pamatuju i přesné datum premiéry.“


Proč?
„Protože můj tatínek, který už tu dnes bohužel není, v ten den slavil kulatiny a já jsem mu to mohl dát jako dárek. Ten měl radost! Bylo to 10. února 1993. Od té doby to představení hrajeme pořád – v Praze i na zájezdech. Někteří diváci na nás chodí i po několikáté. Nedávno mi jeden z nich říkal, že poprvé hru viděl, když přišel do Prahy na studia, pak na ni vzal ke konci studií svou dívku, a teď už přišel i s desetiletým synem. Tak z toho jsem měl radost.“

S Divadelním spolkem Kašpar hodně jezdíte na zájezdy po republice, jak se přepravujete?
„Poslední roky jezdíme auty, podle toho, kolik je v inscenaci lidí. Ale dřív, v 90. letech, jsme cestovali půleným autobusem. Vepředu jsme seděli my a vzadu jsme vezli kulisy. Tehdy jsme nikdo neměli rodiny ani děti, byli jsme více nezávislí. Teď je to jinak. Auty je to pohodlnější a praktičtější. Když v noci přijedeme a Praha je volná, může řidič rozvést lidi, kam potřebují. Dřív jsme společně vystoupili na jednom místě a všichni se v noci nějak museli dostat domů.“

Pořád si sebou v autech vozíte scénu?
„Většinou ne, jezdí s námi dodávka, v níž jsou všechny věci, které potřebujeme. Ale když máme opravdu komorní představení, třeba Audienci, kterou hrajeme jen ve dvou s Jakubem Špalkem, tak si vzadu v kufru vezeme dvě basy nealkoholickýho piva, který tam jako jediný potřebujeme. (směje se) Stůl a židli si půjčíme na místě.“

Cesta po dálnici je nevyzpytatelná, stalo se vám někdy, že jste na představení nepřijeli včas?
„Jednou jsem měl těžkou chvilku, když jsme s kolegyní jeli do Bechyně. Museli jsme jet po Jižní spojce, která byla úplně neprůjezdná. Čas běžel a já jsem viděl, že to není v naší moci stihnout, ani kdybychom měli letadlo. (směje se) Nakonec jsme se nějak prosmýkli. V jižních Čechách to znám, můj táta i já jsme rodáci kousek z Lomu u Tábora, takže cestu mám najetou. Ale to nepomohlo. Nakonec musel divákům někdo říct, že začneme netradičně pauzou. (směje se) Vzali to, ale myslím, že jsme tehdy platili i nějaké penále. Zájezdy a cesty po dálnicích jsou jedno velké dobrodružství.“

A těch jste zažil jistě hodně i při natáčení…
„To ano. Vybavuju si třeba film Tajemství ocelového města. Tam jsme točili scénu, jak letím balonem přes hraniční řeku a ten balon prostřelí vojáci. Točilo se v zimě na řece Ohři, plavala v ní ledová tříšť. Na jedné straně stál jeřáb, který měl napnuté lano na druhý břeh, které bylo přivázané k velkému stromu. Já byl zavěšený na laně, na lanovce a jeřábník měl za úkol spustit rameno, aby mě protáhnul vodou. Pořád to nevycházelo, a pak s tím jeřábník smýknul tak, že jsem v té ledové vodě projel po dně celou Ohři a vyhodilo mě to ven na sníh. Všichni byli v panice, jestli se mi něco nestalo. Naštěstí ne, ale museli mě hned převléknout a zabalit do deky. I když mi bylo třináct let, tak mi možná dali i grog, abych se zahřál. (směje se) Na to nikdy nezapomenu.“

Něco podobného jste pak zažil i v Jasněnce, kde jste jako švec létal…
„No jasně! To bylo nádherný natáčení se Zdeňkem Troškou! Celé léto jsme byli venku v krásných exteriérech. Na hradě Frýdštejn, na Bouzově, nebo v Kokořínském údolí… Když se mě pak ptaly děti, jak jsem to dělal, říkal jsem jim: Musel jsem se naučit létat! (směje se) Tehdy jsem měl dva druhy peroutek. Jedny takové, aby bylo poznat, že jde o křídla, ale mohl jsem je nosit na zádech. Ty jsem měl, když jsem nelétal. Jakmile jsem se potřeboval dostat do vzduchu, měl jsem jiné, které se rozložily a vypadaly opravdu jako křídla.“

Celý rozhovor s Janem Potměšilem najdete v Nedělním Aha!



Přečtěte si

Kontakty

  • Telefon 9.00 – 17.00: 225 974 140
  • Telefon po 17.00: 225 974 164
  • Fax: 225 974 141

RSS kanály serveru ahaonline.cz lze užívat pouze pro osobní potřebu. Jakékoli další šíření obsahu ahaonline.cz je možné pouze s předchozím souhlasem jeho provozovatele.