Jó, pražská galerka už není, co bývala...

Když se řekne v Česku »policejní rada«, vybaví se většině lidí tři tváře. Dvě filmové: Jaroslav Marvan coby rada Vacátko (Hříšní lidé města pražského) a Jiří Adamíra jako rada Korejs (Panoptikum města pražského). A pak jedna tvář skutečná: Emeritní policejní rada Miloslav Dočekal (65). Detektiv, který 37 let svého života bojoval se zločinem a přitom nikdy neztratil humor. Naslouchat »Milanovi«, jak mu dodnes říkají kolegové v »Kongresovce«, je o moc lepší, než se dívat na nějakou připitomělou detektivku v televizi. Příběhy ze života poldů a galerky vypráví totiž tak, jak se skutečně staly. I když s trochou nostalgie tvrdí, že pověstná pražská galerka už dávno není, co bývala...

Jste detektiv, ale v mládí jste býval hercem…
„Nejvíc jsem se otřískal u Slávka Šimka v Grossmannově divadle, kde jsem byl pět let jako stálý host. Inklinace ke kumštu se mi hodila i při výsleších. Herectví i práce u kriminálky je totiž stejná komedie, jen u té kriminálky je to pravdivější.“

Vy jste ale jako policajt začínal »na kapsářích«, ne?
„Musel jsem se tehdy maskovat, lepit si vousy, v dešti se mi pak ten knír odlepoval, já ho chytal do ruky... Bylo to trápení. Na loupežích jsem pak ale nutil k převlékání i své podřízené. Do »hóchspolečnosti« se i detektiv ve službě musí patřičně obléknout. Můžete být špičkový policista, ale když vyslýcháte v umolousaném svetru, svědek nebo poškozený už předem může nabýt dojem, že jeho případ nikdy nevyřešíte. Naopak i kriminalista-blbec v kvádru budí důvěru.“

Takže i u výslechu se hraje něco jako divadlo?
„Zejména když jde o podvodníky... Mimochodem – teď jsem si vzpomněl na jednoho takového darebáčka. Kradl. Ale když spadla klec, všechno doznal. Byl jsem mu pak dokonce na svatbě. A od té doby, co si vzal tu ženskou, která ho úplně napravila, jsem o něm neslyšel. Jméno ale nemůžu říct, určitě ještě žije.“

Alespoň trochu ho přibližte...
„Býval vrchním v »Pěti Pé« na Václaváku. Přímo v lůně pražské galerky!“

No jo, podnik »Pět Pé« byl tehdy pro podsvětí pojem.
„Chodili tam zloději, podvodníci, pasáci, holky a násilníci. Už v base se mnohdy domluvili, jak půjdou »na ránu«, až se venku setkají. Tam měli schůzky.“

Chodila tam také proslulá Věrka Vichřice.
„Věrka Vichřice byla bezzubá prostitutka. Se zákazníky chodila jen za večeři. Byla to taková duše podniku – ale moc krásná duše, skutečně. Tyhle postavičky měly svůj půvab i srdce na pravém místě. Když jsem měl světobol, opustila mě třeba nějaká ženská, svěřil jsem se Věrce Vichřici. Dělala mi vrbu, vyslechla mě, chvíli na mě koukala a pak řekla: »Pane inšpektor, co mi to tady povidáte? Podivejte se na mě. Já mám v hubě jen jeden zub a ten, když mě rozbolí, kurva, to je neštěstí! Ale to vaše, to nic néni!« Najednou to ze mě spadlo a bylo mi líp. Jsou to tři roky, co Věrka Vichřice bezzubá, jak jí galerka říkala, zemřela. Mrzí mě, že mi to tenkrát neřekli. Fakt bych jí šel na pohřeb. Když »Pět Pé« po sametové revoluci zrušili, šla asi na ulici. Galerka se rozprchla do jiných hospod. Dneska je to všechno nóbl a jezdí si v mercedesech. Dříve to bylo o něčem úplně jiném. Rád na tu dobu vzpomínám.“

Podobně legendární pražskou figurkou bývala i Hraběnka...
„Tu jsem moc neznal. Ale znal jsem Renatu. To byl mužský, který se převlékal za ženskou. Když se nalíčil, byl nádherná ženská! Chodil taky do »Pěti Pé«. Jednou se začalo na půdách ztrácet spodní prádlo. Renata byl džentlmen, špinavé prádlo svlékal, nikdy ho ale nepral. Čisté si kradl po půdách. Moc ho vzrušovalo, když jel na kole, oblečený do sukně, která za ním vlála. Šli jsme si pro něj do »Pěti Pé« najisto. Zrovna tam seděl na klíně jednomu známému pražskému řediteli, pěkně ožralému. Ten tokal, nevěděl, že je Renata chlap. Když jsme ji zatýkali, ředitel se rozčílil, že všichni půjdeme od kriminálky, že to zařídí! Tak jsme ho sbalili taky. V Konviktské jsem pak Renatě přikázal »sukně a gatě dolů«. Když ředitel viděl, že je to chlap, málem se zhroutil a chtěl Renatu zmydlit. Naše hlavy už nechtěl. A Renata? Doznala, že zase kradla prádlo.“

Vzpomenete si na nějakého polepšeného lumpa?
„Měli jsme případy mladého Čermáčka. Máma byla čtrnáctinásobná recidivistka, zlodějka, táta seděl šestkrát. Kluk tak prožil dětství v nejtěžším pasťáku v Obořišti. Uměl z něj fantasticky utíkat a vždy pak za ním zůstala šňůra vykradených bytů. Nenechal ani stopu, jen svědci říkali, že tam viděli takového malého kluka. Nakonec jsme se spolu skamarádili, měl mě jako tátu... V tom Obořišti při výslechu ani nemuknul. Museli jsme ho dostat na místo činu kvůli rekonstrukci případu, tak jsem pro něj jel. Abych ho rozpovídal, řekl jsem mu: »Františku, teď jsi tady v autě velitel ty, řekni si, jak chceš, abych jel. Pomalu, nebo rychle?« Kluk mlčel. Až v Praze, když jsme přijeli na první křižovatku, promluvil: »Jeďte na červenou!« A já jel! Od té chvíle mi věřil a vždycky se ke všemu přiznal…“

A od té doby jste byl jeho policajt.
„Říkali jsme mu Padouch. Po letech, někdy v roce 1972, mi volal. Byl právě v pátrání. »Kde jsi, Padouchu?« říkám do telefonu, »hledají tě policajti v celé republice.« Dal si se mnou schůzku v hotelu Union a prosil mě, abych chvilku počkal, že právě v televizi dávají dobrou detektivku. Pak opravdu přišel. Jak šla léta, pomohl jsem mu vyučit se šoférem. Říkal jsem si, že budu mít prvního polepšeného. Jenže on zase udělal »ránu«. Když ho dostali, chtěl mluvit jen se mnou. A skutečně se mi přiznal. Od té doby jsem ho ale neviděl.“

Třeba čte Aha! a teď se ozve!
„Šel bych s ním na schůzku docela rád. Už zestárnul, možná dostal rozum.“

Pomohla vám někdy galerka?
„V »Pěti Pé« byla poloslepá barmanka. Když jsem ale přišel, mohly být všechny sesle obsazené, všechny hosty smetla, abych měl místo. Tenkrát se v Praze konal nějaký festival písní a tanců. A jeden dobrák poradil kumštýřům ze slovenského souboru, že »Pět Pé« je nejlepší podnik. Vstoupili a jedna z těch dívek pronesla, že je tam málo světla. Já měl tehdy trochu nabráno, vyskočil jsem na pult s bouchačkou v ruce, že ustřelím závěs. Galerka ztuhla. Začali mě přesvědčovat: »Pane inšpektor, nedělejte to, budete mít průser!« Odzbrojil mě vrchní, odvezli mě taxíkem domů. Ráno jsem se probudil a chtělo se mi umřít. Vybavil jsem si, co jsem prováděl, bouchačku jsem měl bůhvíkde! Nekonečný den, než otevřeli v »Pěti Pé«! Hned večer jsem tam letěl. Pistoli tam měli zamčenou v trezoru. Kterýkoli z těch darebáků se na mně tenkrát mohl zahojit, ani jeden mě ale nepráskl. Byla to odměna za to, že jsem k nim byl férový. I galerka měla tenkrát svoji čest.“

Teď už jste v důchodu. Když zrovna nepřednášíte nebo neděláte vrbu v Bílém kruhu bezpečí, z čeho máte kromě své půvabné ženy Ivany radost? Máte ještě pořád papouška?
„Původního papouška, Matýska v hodnosti plukovníka, už ne. V 11 letech umřel. Pořídili jsme si ale jiného. Jmenuje se Cipísek a kecá ještě víc než Matýsek. Říká třeba: »Pozor, tady policie, tady policie! Zlobíš!« A asistuje mi, když se holím. Sedí v koupelně na zrcadle a říká »Mílo, budeš mít průser!« Je mladej, tak jsem mu dal hodnost poručíka. A naše fenka voříška, která se jmenuje Bambulína von Mrskovic, má zase šarži rotná…“

Zločiny po česku. 10 nejbrutálnějších masakrů

Autor: Jana HAVLICOVÁ
Foto: archiv Milana DOČEKALA