Bývalý politik Miroslav Macek (72): Pustil se na tenký led!

Co vás přimělo k tomu, napsat pokračování slavného Jirotkova Saturnina?
„Samotného by mě to asi nenapadlo. Dostal jsem nabídku od nakladatelství, chvíli jsem o tom přemýšlel, ale došlo mi, že by byla škoda to odmítnout. Obzvlášť proto, že Saturnin patří mezi mou oblíbenou četbu.“

Co se vám na knize tolik líbí?
„Předznamenává mé mládí. Je to knížka, kterou otevřete u snídaně, kousek z ní přečtete, na den odložíte a pak se k ní vrátíte další den. Je velmi pozitivně psaná. I postavy, které na první dobrou působí nesympaticky – třeba teta Kateřina nebo Milouš – jsou vlastně velmi optimistické. Mně je nejbližší postava doktora Vlacha, především pro svou mentalitu.“

Měl jste už dopředu promyšlený příběh?
„Rámcově. Věděl jsem, čím začít a čím skončit, to je v podstatě dáno už prvním dílem. Ale bylo mi jasné, že v žádném případě nesmím měnit charakter postav. Takže jsem se snažil, aby jednaly a myslely stejně. Do děje jsem zařadil i dvě zcela nové postavy. Ty jsem musel obdařit nějakou povahou, myšlením, a přitom zachovat sjednocený styl.“

Obnova takového slavného díla ale určitě vyžaduje důslednou přípravu…
„Ne zvlášť. Ale když jsem napsal první kapitolu a přečetl si ji po sobě, došlo mi, že se musím oprostit od svého stylu a opravdu se stát Zdeňkem Jirotkou. Takže jsem si Saturnina ještě jednou přečetl takříkajíc na jeden zátah, tím jsem se do Jirotky vtělil a psaní už pak šlo samo. Asi mi to usnadnil fakt, že překládám z cizích jazyků. U toho se také člověk musí stát autorem, jehož dílo překládá.“

Co bylo na tom převtělení do Zdeňka Jirotky nejtěžší?
„On má takový specifický humor. Používá suchý anglický vtip, který ale prokládá českými prvky. A to je velice složitá disciplína!“

První recenze jsou příznivé, ale zaznívá i názor, že byste měl stvořit vlastní dílo.
„Už jsem leccos napsal, tvořím v podstatě denně. Většinou jen do šuplíku, ale teď jsem se rozepsal, takže příští rok určitě vyjde nějaká moje původní knížka.“