Pavel Nový (68): Jak utekl hrobníkovi z lopaty!
20 fotografií
Kdysi potkal v zimě na ulici člověka v krátkých kalhotách a dal s ním řeč. Dnes chodí v kraťasech i v třeskutých mrazech sám. Herec Pavel Nový se otužuje více jak 35 let, a tak není divu, že dostal jednu z hlavních roli v novém filmu Bohdana Slámy Bába z ledu, jehož premiéra se uskuteční 23. února. O filmu, otužování a také o své záhadné nemoci se herec rozpovídal speciálně pro Nedělní Aha!.
Vraťme se k vašemu fyzickému omezení. Před lety jste si zřejmě z dovolené v Egyptě přivezl u nás vzácnou chorobu. Jak dlouho trvalo, než se přišlo na diagnózu?
„Jestli z Egypta, to nevím. Jednalo se o onemocnění virového původu a v takových případech nevíte, kde jste to chytil. Diagnózu se podařilo zjistit v laboratořích v Ústřední vojenské nemocnici ve Střešovicích, kde na to přišla paní doktorka, která se zabývá tropickými a subtropickými nemocemi. Ta také určila, že z 98 procent to byla západonilská horečka. Zjistilo se to několik měsíců po mé »smrti«. Asi tři a půl měsíce jsem byl na ARO, možná ještě déle, pak jsem byl asi týden v Motole, když tam přišla zpráva, o co jde. Přesně to ví moje manželka.“
Delší dobu jste na tom byl dost špatně, jak jste to zvládal psychicky? „Byl jsem v takové fatální atmosféře, sobě vlastní, že mě to vlastně ani netrápilo.“
Nechal jste to osudu?
„Ne úplně osudu, to bych byl asi ještě stále na posteli. Odborníci mě poučili, jak ten mozek funguje a jak mu já mám velet. Ta naděje, že ty nervy uvedete do provozu, trvá rok, kdy je to reálné. Po půl roce jsem jezdil na vozíku.“
Poznal jste někoho s touto chorobou osobně?
„Nepoznal, ale samozřejmě jsem hledal na internetu. Také jsem psal kamarádovi, který je »lékařem bez hranic« a v té době byl v Kongu. Doslova jsem mu napsal: Milý Igore, západonilská horečka, co ti to říká? Odpověď byla: Milý Pavle, musíš počkat, až přijedu domů. Chytré knížky mám v garáži. Později mi poslal mail s odkazem, tak jsem například zjistil, že epidemii této nemoci měli v Rusku a že v New Yorku dokonce ze šesti set nemocných jedna stovka zemřela.“
Měl jste bolesti?
„Ne. Nic mě nebolelo, ale všechno se to se mnou motalo, bylo to divné. Měl jsem menší teplotu, octnul jsem se ve špitálu a poslední, co si pamatuju, byl rozhovor s psychiatrem. A pak, zhruba za den a půl jsem umřel.“
A jak dlouho jste byl vlastně kvůli nemoci mimo normální život?
„Dva roky. Než jsem vstal a šel, tak to trvalo asi tři čtvrtě roku.“
Když už jste se později po částečném ochrnutí »propracoval « k vozíku, věřil jste, že se z toho dostanete?
„Takhle jsem to neprožíval. Pan doktor Mazanec a pan docent Kolář, nyní profesor, mi poradili, že mám mít především malé cíle. Ty jsem si pak postupně plnil a to pro mě bylo potěšující. Když jsem se po půl roce v Kladrubech dostal sám na vozík a odjel s ním na rehabilitaci, bylo to skvělé. Od roku 2008 tam jezdím každý rok na Kladrubský »La Manche «. Plave se od tří od rána zhruba do sedmi večer a já to obvykle zahajuju a končím. Letos jsem to jenom zahajoval. Pro celý ústav je to velká zábava i důkaz toho, že spoluprací dokážete všechno.“
Za jak dlouho po nemoci jste se vrátil opět k otužování?
„To jsem nikdy neopustil. Jakmile jsem vstal, tak studená sprcha přišla automaticky. Bez toho nemohu existovat.“
Zní to hezky, ale já jsem se k tomu zatím ještě neodhodlal.
„Prosím vás, začínejte v létě! V zimě by vás to mohlo stát život.“
Je pravděpodobné, že jste nemoc zvládl i díky vaší fyzické kondici a otužování. Řekl vám to někdo z lékařů?
„Primář příbramského ARO, pan doktor Bilina, mi řekl, že jsem to možná přežil jen díky těm kraťasům. Tělo je určitě odolnější.“
Celý rozhovor si přečtěte v Nedělním Aha!
20 fotografií
