Houslista Pavel Šporcl (43): Proč přestal hrát v metru!

Pavle, na jakém nejkurióznějším místě jste vlastně hrál?
„V jeskyni. Když jsem tam hrál poprvé, tak mě organizátoři zvali, abych si šel vyzkoušet, zda mi nebude zima. Nešel jsem. A když jsem přišel na koncert, tak tam bylo jen dvanáct stupňů. To jsem si nějak neuvědomil. (směje se) Nakonec mi tam někdo půjčil bundu a já to odehrál. Lítali tam netopýři a bylo to úžasný. (směje se) A při studiích v New Yorku jsem hrál v metru.“

Proč zrovna v metru?
„Měl jsem stipendium, které pokrylo jen školné. Rodiče mi posílali, co mohli, ale peníze stále nestačily. Tam jsem si tenkrát sáhnul na dno. Neměl jsem vůbec na nic, jezdil co nejvíc do školy na kole, protože lístky na metro byly zbytečný přepych. Dokonce se ze mě na dva roky stal vegetarián, abych nemusel utrácet za maso. A tak jsem si občas přivydělával hraním v metru. (směje se). Byl jsem velmi úspěšný. Jednou jsem se dokonce snažil hrát na hlavním newyorském nádraží. Přišel obrovský černoch a zeptal se mě, jestli mám povolení. Samozřejmě, že jsem ho neměl, a tak jsem se šel informovat. Na ředitelství mi odpověděli, že bych musel zahrát před komisí, zda jsem dostatečně dobrý! Řekl jsem si, že když jsem student nejslavnější hudební školy na světě, tedy Juilliard School, tak přece nepůjdu před komisi, abych mohl hrát na nádraží. (směje se). Tak už jsem tam vícekrát nehrál.“

Přivydělával jste si vůbec někdy něčím jiným, než hrou na housle?
„V rámci mého newyorského stipendia jsem pracoval ve školní knihovně. Ale jinak vlastně ne. Kromě koncertů jsem si vydělával hrou na housle dokonce i v divadle: minulý rok například v baletním představení a před lety na Otáčivém hledišti v Českém Krumlově. Můj tatínek byl totiž herec v Jihočeském divadle. Když jsme byli děti, tak jsme já a můj o čtyři roky starší brácha, statovali každé léto na „otáčku“. A jednou hrál táta Kalafunu ve Strakonickém dudákovi a já mu dělal živý playback. On jako tahal smyčcem a já hrál za stromem. To mi bylo asi třináct.“

První koncert jste hrál v pěti letech. Vzpomenete si ještě na něj?
„Vzpomenu si dokonce, co bylo před tím koncertem! Abych se trochu otrkal, tak mě maminka donutila, abych zahrál šatnářce v plaveckém bazénu, kam jsem tehdy chodil na tréninky plavání. Byl to pro mne tak hrůzný a potupný zážitek, že na tom koncertu už se nebylo čeho bát!“

Celý rozhovor s Pavlem Šporclem najdete v Nedělním Aha!