Dobrodruh a malíř Jiří Šorm: Muž, který cestuje do pravěku! Lidojedi si ho chtěli dát k obědu

Malíř a dobrodruh Jiří Šorm (50), absolvent pražské Akademie výtvarných umění, není žádný salonní typ. Nikdy jsem ho neviděla v bílé košili s kravatou. Rifle, svetr, triko. Má krásné oči a krásný úsměv. Když zalistujete v jeho skicáku s kresbami z Nové Guineje, z pralesů, kde se zastavil život před 20 000 lety, a slyšíte jeho vyprávění, naskakuje vám husí kůže…

Jste doma na pražské Letné. Jak jste se dostal až k lidojedům?
„Poznal jsem lidi, kteří jezdí na takové dobrodružné cesty. Třeba Jirku Šimka, dobrodruha z povolání, a ten byl tenkrát zrovna zblázněný pro cesty na Novou Guineu. Dali jsme dohromady expedici Korowai (jméno jednoho z tamních kmenů – pozn.). Byli jsme tam tři měsíce. Procestovali jsme i Baliemské údolí. Poslední stopa civilizace, pak už je jen pravěk. Byli jsme u kmenů v horách, kde je věčný sníh, sešli jsme do údolí, kde jsou deštné pralesy. Tam žijí kmeny, jejichž příslušníci nikdy předtím neviděli bělocha. Skončili jsme u moře, u lidojedů. Prý tam snědli mladého miliardáře Rockefelera. Nikdy ho nenašli.“

Co tam dělal?
„Jezdil tam jako mladý kluk a vykupoval od Asmatů jejich výtvarná díla. Oni jsou velicí kumštýři. Nejlepší z celé Nové Guineje! Dělají nádherné, ze dřeva vyřezávané štíty, zbraně, fantastické sochy…“

Jak to, že neměli chuť na vás?
„Měli! A málem nás i snědli! To byl ale kmen Kombaiů. Jsou nejdivočejší ze všech. I s nosiči nás bylo asi deset. Sešli jsme se s náčelníkem kmene a místním guru. Vyjednávání trvalo dva dny. Posílali jsme jim bonbony, dárky, aby s námi vůbec jednali. Když jsme se konečně dohodli, že nám předvedou nějaké rituální tance, přišlo najednou z okolního pralesa dalších asi 130 domorodců, s ženami i dětmi. Zahnali nás oštěpy do chalupy a přes okno jsme vyjednávali.“

Měli jste strach?
„Měli. Dali jsme jim všechny peníze. V přepočtu asi 600 amerických dolarů.“

Byli to přece divoši, oni věděli, co s penězi?
„Ten jejich guru věděl. Vesnice jsou u řek a přijíždějí k nim obchodníci, kteří jim přivážejí železné sekyrky, nože a podobné věci. Divoši vědí, že za ty papírky je dostanou. Nevědí kolik, ale co šlo, to z nás dostali. Pak se od nás nechali asi čtvrt hodiny fotit a museli jsme odejít.“

Zajímaly je vaše kresby?
„Většinou víc než foťáky. Koukali mi do ruky. Papuánci byli nejdivočejší, co jsem kdy viděl. I když »nejdivočejší« je špatné slovo. Nebyli agresivní nebo úskoční… Jsou to lidé velmi spjatí s přírodou, naše západní civilizace je jim úplně cizí. Jejich divokost spočívá v tom, že se nemyjí, jedí rukama – ne, nepáchnou. Tím jejich věčným ohněm jsou jako vyuzení. A hlavně: tam pořád prší. Čistí je déšť. Jak mi vyjadřovali sympatie? Doteky a tím jejich »vavava«, neustálou zvědavostí. Chtěli se mnou chodit i na záchod. Když jsme v chýši usnuli, koukali na nás, třeba deset chlapů, i přes noc. Jeden spal i vedle mne. Chytil jsem od něj blechy.“

Jak se chovají k přírodě?
„Oni jí neubližují, jsou její součástí. Loví jen to, co potřebují k jídlu. Jsou lovci – sběrači, tak jak žili před 20 000 lety. Oni se s přírodou doslova rvou, ale přitom jsou šťastní. Jsou to takové velké děti a to nám v našem světě naprosto chybí. My prožíváme své šílenství ve stálém spěchu… Třeba nížinatí Papuánci – Asmati – pojídají dužinu z jednoho druhu palmy. Dělají z ní placky. Na padlých palmách za několik dní lezly zvláštní larvy a ty jsme také jedli. Jsou prý velmi zdravé a výživné. Syrové nebo vařené, to je fuk. Když se jedí syrové, musí se jim ukousnout jejich tvrdá hlavička.“

Co poslední věci člověka? Mají hřbitovy? Co dělají s nebožtíky?
„Pravěký hřbitov jsem neviděl. Údajně mají hroby ve skalách. Ale viděl jsem asi tři mumie. Význačné náčelníky nebo jejich potomky vyudí a nosí je s sebou. Spal jsem v chýši s jednou takovou mumií. Nevadilo mi to. Tam je všechno pro naši civilizaci tak absurdní, že i spát v chýši s mumií přijde naprosto přirozené.“

Co ženy? Byly krásné? Prožil jste s některou noc?
(úsměv) „U těch divokých kmenů ne. I když pravda je, že u jednoho kmene mi náčelník vesnice nabízel za čtyři prasata svoji dceru. Prasátko je tam největší majetek. Byla docela hezká. Kolik jí bylo? Deset? Tam to člověk nepozná.“

Jak jste odmítnul?
„Že nemám tolik prasat. Přidal jsem politování, že bych hrozně rád, ale že jsem příliš chudý. Náčelník uznale pokýval hlavou a bylo. Takže žádné románky se nekonaly. Lidožroutskou ženu jsem opravdu nevyzkoušel!“

Na vás, Mistře, je to dost neobvyklé!
„To je pravda! (směje se) V civilizovanější části Afriky, v Peru ani v Mexiku jsem se bližšímu setkání nevyhýbal. Ale v pralese jsem se trochu bál. Stačilo, že jsem si přivezl malárii.“

Teď vážně: kromě plných skicáků skvělých kreseb – co ještě cenného jste si přivezl? Zlato? Diamanty?
„Něco cennějšího. Něco, co potřebuji jako člověk. Každá cesta, která vedla do míst, kde nejezdí tramvaje, nelítají letadla a kde jsou na lodi jen pádla…, tam jsem vždycky pochopil, že člověk vlastně potřebuje k šťastnému a spokojenému životu hrozně málo. Třeba jen žít s lidmi, co má rád. Každý Evropan by si tam měl udělat výlet, aby se přesvědčil, že je všechno vlastně malinko jinak. Možná by měl radost i z toho, že ho nesežrali.“

Ale něco jste si přece jen přivezl. Dokonce jste se do toho oblékl. Pamatuji se. Před našima očima kráčel tehdy malíř Jiří Šorm po pražské Národní třídě docela nahý a přece oblečený…
„Ano. Potkal jsem cestou policisty. Žádali mě, abych se schoval do restaurace. Ne, pokutu nechtěli, jen se báli, abych nebudil pobouření občanů. Možná si mysleli, že se něco filmuje. Ale já šel na slavnostní otevření nově zrestaurované restaurace Slavia. Pro ni jsem maloval kopii Pijáka absintu. Visí tam dodnes. Na slavnost jsem se dostavil v oděvu Papuánců – Dániů. V čelence z rajčích per, kolem krku, rukou a nohou jsem měl přívěsky, a taky koteku – dutou tyčku z jedné zvláštní rostliny, kterou si Papuánci navlékají na penis a přivazují ji kolem těla. A to bylo všechno. Jó, a v ruce jsem měl ještě kamennou sekerku. Přijel jsem tenkrát tak nakažený svobodou, že jsem v ničem jiném nechtěl chodit. Měl jsem s tím dost problémy.“

Pomáhal jste pak i obětem tsunami…
„Hned, co jsme se o tsunami 26. prosinci 2004 s kamarádem dozvěděli, začali jsme dávat dohromady aukci v Mánesu. Vybrali jsme 450 000 Kč a přes Červený kříž jsem to odvezl na Srí Lanku. Dohlédl jsem na to, aby se tam pomoc rozdělila lidem, kteří katastrofu odnesli nejvíc.“

To byla zatím poslední cesta akademického malíře Jiřího Šorma za hranice. Nyní se stará o svého těžce nemocného otce. A maluje. Právě vystavuje obrazy v Plzni a v červnu se může na jeho výstavu těšit Praha. Na září chystá výstavu do Jižní Koreje…