Josef Řezníček: Dnes 900! A to jeho kariéra začala jedenáctigólovým debaklem!

Když začal hrát v lize, jeho současný kapitán Václav Skuhravý ještě chodil do školky, a s hokejem začal teprve o dva roky později. Z věku hokejového veterána Josefa Řezníčka (40) si spoluhráči utahují.

Ale on dál neúnavně brázdí extraligu a sbírá starty: dnes proti Třinci nastoupí k 900. zápasu v soutěži! Vyšlo to shodou okolností na den, kdy se Karlovy Vary dočkají premiéry v play off. „Bude to svátek. Je to velký číslo, významnej mezník. Ale soustředím se na zápas,“ řekl.

Pak vám bude chybět 11 zápasů k překonání absolutního rekordu Ladislava Lubiny. Už o něm přemýšlíte?
„Vůbec. Jen bych byl rád, kdyby to proběhlo v téhle sezoně, což znamená postoupit daleko v play off.“

A když ne? Budete pokračovat i další sezonu?
„Smlouva mi skončí v dubnu, ale určitá možnost tu existuje.“

Váš první zápas zavál čas. V roce 1983 jste nastoupil v Košicích, prohráli jste 3:11. Nechtěl jste to po takovém debaklu zabalit?
„Já tomu tenkrát vůbec nepřikládal význam. Bylo mi šestnáct, bral jsem to jako zážitek. Pamatuju si, jakej to byl ohromnej fofr. Košice měly tenkrát skvělej tým, samí reprezentanti. Bratři Lukáčové, Vodila, Božík, Liba, Slanina, začínal i Bondra, kterej měl ještě ukrajinskej pas. Je to ohromně dlouhá doba zpátky. Některým klukům tady z Varů byl tehdy rok.“

Tehdy byl úplně jiný hokej, že?
„Vůbec se to nedá popsat. Byly úplně jiný politický poměry, nesmělo se chodit do NHL. Neexistovaly žádný obranný systémy, bylo tu daleko víc technických hráčů, hrálo se útočně, dát 11 gólů nebyla výjimka. A hra byla víc kombinační, ten cit nynějším hráčům schází.“

Taky jste tehdy na ligu létali, že?
„Měli jsme dva škodovácký stroje, létali jsme z Plzně na všechny zápasy na Slovensku, takže Bratislava, Trenčín, Košice. Vzpomínám si na takovou perličku, že jako pilota jsme často měli Petra Jirmuse (mnohonásobný mistr světa v letecké akrobacii – pozn. aut).“

Dá se v té záplavě zápasů vypíchnout jeden, na který vzpomínáte nejraději?
„Asi poslední zápas finále s Olomoucí proti Pardubicím. Pořád jsem s většinou kluků v kontaktu, volám si s Dopiťákem (Jiřím Dopitou). Dokonce jsme v roce 2004 uspořádali vzpomínkovej tenisovej turnaj k deseti letům výročí. Byli tam skoro všichni, jen asi Martin Smeták (nynější rozhodčí), nebo Cam Brown (tehdejší kanadská posila) chyběli. Ani nevím, kde ten skončil.“

A s jakými spoluhráči vám to nejvíc sedlo?
„Bylo jich spousta, ale asi v Plzni. Hrál jsem tři roky s Jirkou Jonákem, před námi Radek Kampf, Martin Straka, Milan Volák. Vyvrcholilo to v roce 1993, kdy jsme hráli finále proti Trenčínu.“

Skvělé roky jste zažil i v Německu, kde jste působil čtyři roky. Jezdí za vámi známí do Čech?
„Musím říct, že jo. Do Varů a občas i do Liberce přijede vždycky autobus s dvaceti, třiceti fanoušky a jsou hodně slyšet. Před zápasem zajdou před kabinu, popovídáme si. Jsou to hezký vzpomínky.“