Tomáš Vokoun: Jedničkou jsem já!

*O souboji s náhradníkem Masonem
*O krevní nemoci a dlaze na palci
*O tom, jak ohromil japonské kuchaře
*A o tom, proč nevaří vlastním dětem

Původně měl stát čtyři týdny. Nakonec to byla skoro dvojnásobná doba. Až v úterý proti Anaheimu (5:4 v prodl.) se postavil zpátky do branky. „Konečně,“ oddychl si po téměř osmi týdnech nudného nicnedělání.

Tomáši, řekněte, jak se vám chytalo? Jak jste se cítil po tak dlouhé pauze?
„Po sedmitýdenní pauze ten výkon nebyl podle představ. Ale hlavní je vítězství. Pořád si zvykám na dlahu, kterou mám na ruce. Je to nepříjemné, ale nedá se nic dělat. Musím se přizpůsobit.“ Bolí vás ten prst?„Malinko. Ale prst je v dlaze tak zpevněný, že se mu nemůže nic stát.“

Museli vám upravit výstroj?
„Museli. Mám speciálně vytvarovaný vnitřek rukavice, aby se mi tam ta dlaha vešla. Je vlastně z nízkotepelného plastu, který mám připevněný na ruce. Vytvaruje se přesně podle prstu. A pak se izolepou připevní k té rukavici.“

Původně se doba rekonvalescence odhadovala na čtyři týdny. Ale marodil jste sedm. Což muselo být nepříjemné...
„Bylo. A zvlášť uprostřed sezony. Ale neměl jsem na vybranou.“

Co jste vlastně celé dva měsíce dělal? Muselo to být ubíjející.
„Zaplaťpánbůh, že byly svátky. Tak mi to uteklo. Jinak jsem nic dělat nemohl. Jen bruslit na ledě. A to ještě bez hokejky a puku. Zábava to rozhodně nebyla.“

Ale vy jste si rozptýlení přece jen našel. Pro fanoušky jste před kamerou v japonské restauraci předváděl, jak se vaří vybrané pokrmy...
„To je pravda. Bylo to v pořadu NHL Cool Shots, ve kterém představují soukromí hráčů. Kdo rybaří, tak s ním jedou na ryby a podobně. A o mně věděli, že jsem kuchař, tak mě vzali do restaurace.“

Proč zrovna do japonské?
„Vybral jsem si ji. Mám ji blízko domova a vlastní ji můj kamarád. Ani to nebylo nic těžkého. Jen pár nudlí.“

Vyváříte i doma?
„To ne. Není čas. A manželka je báječná kuchařka. Kdybych měl přijít z tréninku a ještě začít vařit, tak se naše děti ani nenajedí. Jsem spíš sváteční kuchař. Baví mě vařit, ale ne to okolo. Mytí nádobí a podobně.“

Co spoluhráči? Neměli narážky?
„Ne, ani ne. Ono se to vysílalo hlavně v přestávkách hokejových zápasů. A to nikdo neměl čas sledovat.“ Vraťme se ještě k vašemu zranění. Jak dlouho ještě budete dlahu nosit?„Vypadá to na čtyři až šest týdnů.“

Nelimituje vás v osobním životě?
„Ne, to ne. Ten prst je plně funkční.“

Jak dlouho vám bude trvat, než se vrátíte do stoprocentní formy?
„Chvíli to zabere. Ztratit sedm týdnů není ideální. Vím to z loňska, kdy jsem kvůli krevní sraženině přišel o konec sezony. Musel jsem pak celé léto trénovat. Hokej se vyvíjí rychle. A navíc v tréninku se zápas dá sotva simulovat. Ale snad to půjde dobře.“

Zatímco jste marodil, v brance Nashvillu zářil váš konkurent Chris Mason. Nebál jste se, že přijdete o pozici jedničky?
„Ty zprávy byly trošku nafouknutý. Jsem sebevědomý hráč na to, abych si svojí pozici uhájil. I když Chris chytal skvěle. Ale nikdo nemá místo předplacené. A jen jsme se vrátili k tomu, co bylo před mým zraněním. Vlastně se nic nezměnilo. Jen Chris o sobě dal vědět. A když nedostane šanci u nás, tak ji dostane jinde.“

Jaký je mezi vámi vztah?
„Jsme kamarádi. Známe se dlouho. Před devíti rokama jsme spolu chytali i na farmě. Ale tohle je profesionální situace a nemá s osobním životem nic společného.“

Zmínil jste i vaší krevní nemoc. Tam už je vše v pořádku?
„Snad ano. Jednou za půl roku chodím na kontroly. Magnetickou rezonancí zjišťují, zda se mi ta sraženina neobnovila. Teď jdu zase v létě. A když to dobře dopadne, tak pak až za další dva roky.“