Už jsem chtěl skončit!

Brankář Roman Čechmánek se vrátil do reprezentace A přitom...

„Vypadalo to, že už s hokejem úplně skončím,“ vyznal se v rozhovoru pro nedělní Aha! Nakonec se objevila nabídka ze švédského Linköpingu. A jeho začal hokej zase bavit...

Romane, opravdu ty myšlenky na konec kariéry byly vážné?
„Vážné. Když v květnu nemáte nic jistého, tak takhle začnete přemýšlet.“

Vždyť jste určitě mohl pokračovat v české extralize...
„Já chtěl zůstat v Německu. Ale nedohodli jsme se na podmínkách. Naštěstí se pak objevila nabídka ze Švédska. A mě zase začal hokej bavit.“

Když porovnáte Hamburk s Linköpingem, kde jste se cítil lépe?
„Hamburk je velký město. Linköping je malý. Je tam rozdíl stejně jako mezi Zlínem a Prahou. Ale město to je pěkné. Starobylé centrum, katedrála, náměstí.“

Čím je švédská liga výjimečná?
„Jsou to mistři světa i olympijští vítězové. To hovoří za všechno.“ O vás se ví, že jste vášnivým golfi stou.

A ve Švédsku jsou velké možnosti hrát, že?
„Jenže já mám málo času. Když člověk má tři děti, které mají svoje koníčky, tak musí jezdit s nima. Na golfu jsem byl jednou s týmem. Ale to byl jen jediný turnaj.“

Švédové nejsou golfisté?
„Já myslel, že jo. Pár kluků tam je. Ale taky jich je spousta, kteří nikdy nehráli.“

Jaký máte handicap?
„Dřevěné ruce...“ (směje se)

Takže šikovný?
„Ne, vážně. Hraju pro zábavu. Abych se pobavil, užil si srandu, legraci. Nejsem takový golfi sta, abych vyhrával turnaje. Golfu se musíte věnovat, trénovat ho.“

Prozraďte: sledujete Vsetín?
„Určitě. Letos si vedou dobře na to, jak mladý mají kádr. Ale to je jen dobře, český hokej mladé hráče potřebuje. A ti někde musí vyrůstat.“

Je Vsetín tím pravým argumentem pro to, že se uzavřela extraliga?
„Má to dvě strany mince, svoje pro i proti. Mohou hrát mladí kluci. Ale kvalita šla dolů, stejně jako divácký zájem. Chybí tlak zvenčí. Ale po ekonomické stránce to je lepší. Kluby ušetří, nemusí se platit hráčům tak velké peníze jako dřív.“

Držíte si stále v klubu minoritní čtyřprocentní podíl?
„Ano. Je tam pouto. Na Vsetín vzpomínám v dobrém. A teď se snažím pomoci.“

Proč tedy v klubu nepůsobíte?
„Je tady závist. Člověk toho ze světa spoustu zná. Ale tady narazí na spoustu překážek. Ta závist je největší. Je všudypřítomná. A nic s tím nenaděláte. Tak jsme prostě vychovaní, ovlivněni komunismem.“

Vrátíte se do role sportovního manažera, kterou jste před dvěma lety ve Vsetíně zastával?
„Nejde to dělat tak, jak jsem si to představoval. Musel bych se tomu věnovat víc, mít kolem sebe tým lidí. To je jako v hokeji.“

Už jste zapomněl na loňskou nešťastnou sezonu, kdy jste musel odejít z Karlových Varů?
„Mělo to svoje důvody, proč jsem odešel.“

Jaké?
„Snad jen... Zase tam byla závist. Teď jsem rád, že jsem odešel. Moje představa byla jiná. A klubu taky. Stačí se podívat, jak tam pokračují. Z toho je jasné, že jsem udělal dobře. Člověk musí mít chuť něco dělat. A když si to nechá znechutit, tak to je špatné.“

Dáme to dohromady?
Nejdřív se téměř vylekal: „Ježišmarjá, to já nedám dohromady...“ Hrát jedenáct let v reprezentaci se jen tak někomu nepoštěstí. Brankář Roman Čechmánek patří mezi výjimky. Desítky úspěchů, desítky zážitků i pár zklamání. Jaké jsou jeho NEJ vzpomínky? Pro nedělní Aha! prolistoval svoji reprezentační kariéru.

• MŮJ PRVNÍ ZÁPAS
  Vzpomínám si na to moc dobře. Izvestija v Moskvě v roce 1994. V NHL zrovna probíhala výluka. Hráli jsme proti Švédsku. Byla tam velká jména. Sundin, Renberg, samý hvězdy z NHL. A my jsme je porazili 3:2. Nasbíral jsem spoustu zásahů. Bylo to příjemný.
• NEJVĚTŠÍ PARŤÁK
  Určitě Jirka Dopita. Celou slavnou éru jsme prošli spolu. Měli jsme na spoustu věcí společný názor. Nikdy jsme neměli žádný rozepře. Každý teď hrajeme jinde. Ale neodcizili jsme se. Naposledy jsme se potkali teď v létě. Jako bychom se potkali den předtím.
• NEJLEPŠÍ TURNAJ
  Petrohrad 2000. Nikdo tam z Ameriky nechtěl jet. Drželi jsme ale při sobě. Ať přišel kdokoliv, mohl zapadnout. Tu páteř tvořilo 10–15 hráčů. A když přišel někdo nový a třeba nezapadal, tak s ním stačilo promluvit. Pokud byl chytrý, tak zapadl ,a zase to šlapalo.
• NEJCENNĚJŠÍ MEDAILE
  Ta z Nagana. I když jsem tam nechytal. Když nehrajete, vnímáte ty zápasy jinak, jste v jiné roli. Ale pro mě to byl první velký kontakt s hráčema z NHL. Nejvíc na mě zapůsobilo čtvrtfi nále s Amerikou. V první třetině jsme byli jasně horší. Prohrávali jsme o gól. A pak jsme to otočili.
• NEJLEPŠÍ ZÁPAS
  Zase v Petrohradu. Oba s Kanadou. A my jí dvakrát porazili. Oni měli skvělý tým, hrály tam největší hvězdy. Bertuzzi třeba. A my dvakrát vyhráli 2:1. Přitom Kanaďané byli v obou zápasech lepší. Finále se Slovenskem? Oni to nezvládli psychicky. Ale ta Kanada byla mnohem silnější.
• NEJVĚTŠÍ VZOR
  Dominik Hašek. Bylo to pro mě něco nového. Viděl jsem, jak v tréninku pracuje nejlepší brankář v NHL. Ten přístup... Byly to pro mě nové věci. Stejně to teď může být pro mladé kluky, kteří koukají na nás. Poznal jsem, že hokeji se musí dávat víc, než jsem dával. Jsou to maličkosti, které laik nepozná.
• NEJVĚTŠÍ ZKLAMÁNÍ
  Švýcarsko 1998. Zranil jsem se hned na začátku, po týdnu jsem jel domů. Vraceli jsme se tři. Spolu s Milanem Hejdukem a Jardou Špačkem. Byla tam skvělá parta. Možná taky Světový pohár 1996. Člověk ale na těch pár špatných chvil snadněji zapomíná.
• NEJVĚTŠÍ ZÁŽITEK
  Zažili jsme toho strašně moc. Každý rok něco... V kabině byla vždycky výborná parta. Ale člověk má radost, když se ten turnaj vyhraje. Těch blbostí a malých věcí je na každým turnaji spousta. Ani si to nejde zapamatovat. Já byl vždycky spíš ten vzadu, o tu srandu se starali jiní.
• NEJVĚTŠÍ OSLAVA
  Nejsem takový, že bych řádil jako T arzan... Nagano bylo něco nádhernýho, to se prožije jednou za život. I když oslava byla po každé medaili. Pořádně se slavilo zlato i bronz. Skončil turnaj, věděl jsi, že máš po sezoně. Míval jsem toho plné zuby, jel jsem nadoraz. Na sílu. Setrvačností. Bývala to obrovská úleva.

12.11.2006