Marod Jan Koller: Nefňukám

Sláva, Dino už zase běhá!
Domů z Monaka nemůže, musí se léčit a šprtat slovíčka

ak se hojí poškozený sval?
„Už to nebolí. Začal jsem lehkým běháním, i když na stoprocentní trénink to ještě není. Ale počítám, že tak za deset dní bych mohl naplno trénovat.“

Do Vánoc byste mohl hrát?
„Vidím to tak do tří neděl, pokud vše půjde podle předpokladů. Sval srůstá rychleji než při stejném zranění z mistrovství světa. Prasklina není teď tak rozsáhlá. Tehdy to bylo osm týdnů, teď se doba léčení odhaduje na pět šest týdnů. Takže do Vánoc chci určitě naskočit.“

Chodíte ke klubovému doktorovi, nebo konzultujete problémy s fyzioterapeutem Pavlem Kolářem, který teď působí u českého nároďáku?
„Věnují se mi teď kluboví doktoři, s Pavlem Kolářem se pak chci spojit a popovídat si spíš o prevenci, aby se to neopakovalo. Musíme najít nějaká cvičení. Organismus stárne, každý den zkrátka musím začít rozcvičkou.“

Říkáte si, že už by to snad stačilo? Byl to šílený rok. Od přetržených křížových vazů loni v září až po opakované natržení stehenního svalu.
„Člověk nikdy neví, říkám si, že už ty trable musí skončit. Jenže to přináší fotbal, předcházet zraněním můžu vážně jen cvičením, posilováním.“

Jak jste na tom psychicky? Mluvíte o všech těch nesnázích vyrovnaně.
„Vadí mi, že klub prožívá těžké časy a já nemůžu pomoct. Jinak ale nejsem pacient, který by trpěl, že něco nesmí. Beru to, že se musím vyléčit, nefňukám. Spíš se těším, že se co nejdřív vrátím.“

Trenér St. Etienne Ivan Hašek říkal, že je z vás cítit rozmrzení, podrážděnost. Může vám teď pauza v něčem pomoct?
„Je to možný. Nebyl jsem v ideálním stavu, štvalo mě, že hrajeme špatně, asi je pravda, že jsem byl podrážděný. Takže teď to může vyprchat a zkraje prosince nastoupím z čistou hlavou.“

Víc si vás teď užijí doma. Aspoň jedno pozitivum…
„To neužijí, strávím v klubu víc času, než kdybych normálně trénoval. Doktoři, rehabilitace, posilovna, chodím domů později.“

Neláká vás zajet si do Česka?
„Nepustí mě, když nejsem nominovaný pro přátelák. Šprtám i francouzštinu, není prostor k tomu, odjet domů. Ani by to nebylo dobré. Musíme se dát dohromady, klub je na pozicích, kam nepatří.“

Jak vám jde francouzština?
„Snažím se, ale jde to pomalu. Říkají mi, že to přijde najednou, že se to zlomí ze dne na den a půjde to v pohodě.“

Jste stejně pilný student jako přičinlivý pacient?
„Takhle zodpovědně jsem se neučil ani ve škole. Sám sobě se divím, jak šprtám. Ale musí to být, francouzština mi leze do hlavy pomaleji.“

Marek Heinz říkal, že si píše slova foneticky, jak je slyší. A má taháky.
„Tak to máme stejnou taktiku! Dělám to taky; do malého sešitku si píšu, jak se ta slova řeknou. Nosím ho po kapsách a pořád do něj koukám. A od kluků chci, aby na mě mluvili francouzsky, chci se do toho co nejdřív dostat.“