Lukáš Bauer: Mám alergii na sníh!

Jenže lyžování ho pořád naplňuje a ve stopě to chce doklepat do Soči, kde je v roce 2014 olympiáda. Přes léto trénoval s Němci, což mu do žil vlilo novou energii.

Jak dlouho chcete závodit?

„Přemýšlím o tom každou chvíli. Cílem je olympiáda. Jen nevím, jestli to není daleko. Potáhne mi na sedmatřicet. Budu si i muset hledat nějakou práci. Lyžováním se nezabezpečím na celý život. Vždycky když je těžký trénink a mně to nejde, tak si říkám, jestli to letos nebude už naposled.“

Máte ještě sílu soupeřit s mladými vlčáky?

„Furt se cítím jako junior a chci víc. Zároveň ale tuším, že ten vítr v plachtách je už slabší. A strašně to bolí. Když vím, kolik let mám za sebou a jak je těžký se udržet ve špičce. Jenže pak jsem na závodech a ten život mě strašně baví. Snad do Soči vydržím.“

K tomu je potřeba trénink, z koleček se stěhujete na klasické běžky. Těšil jste se na sníh?

„No vidíte, a já si za ty roky zrovna vypěstoval alergii na sníh. V létě se těšíš, až napadne a v zimě zase na moment, kdy sleze. A co už vůbec nemusím, je lyžování na ledovci.“

Lidé mají ledovec rádi...

„Ve výšce 2700 nad mořem se blbě dýchá, po dvou dnech padne únava. A nejsou tam stromy, nemáš pocit rychlosti. Jedeš po planině cik cak, než vykroužíš nahoru ke skále a sjedeš dolů. A znovu.“

Baví vás ještě lyžování?

„Baví. Když prší, beru to jako práci. Živím přece rodinu. A když je hezky, je to koníček. Letos pro mě je velkým impulzem trénování s Němci mimo reprezentační soustředění. Udělal jsem čistý řez, už to skřípalo.“

Je léto s Němci lepší?

„Je to živá voda na můj mlýn. Jde jen o to, aby pocity, které z toho mám skvělý, se projevily ve výsledcích.“

Jak jste v létě relaxoval?

„Dokopali mě, abych vymyslel zastínění terasy. Místo drahých markýz jsem koupil slunečník. Takže se tam teď rád natáhnu a dám si kafe.“

Odpočíváte i při údržbě zahrady?

„Jasně, protože nemusím sekat trávník. Za mě to totiž dělá mašina. Jezdí,  seká a já jen spokojeně koukám, jak za mě maká. Já jezdím v zimě na lyžích, husqvarna v létě, máme to rozdělený. Takhle řeším trávník.“

Pěkně o něj pečujete…

„Snažím se. Děti si vždycky vezmou branku a hrajou fotbal. To mi nevadí, proto zahradu máme. Jenže ji dávají na stejné místo. Mojí představou je zelený trávníček jako z reklamy. A ne vydupaná hlína, kde nic neroste.“ (smích)

Proč bychom se netopili...

Nejen lyžemi je Lukáš Bauer živ… Jako správný Čech jezdí i vodu. Kánoe, pramice či raft. Klasika. Snad každý alespoň jednou držel v ruce pádlo. „Když jsem ve čtrnácti přešel ze Škody Ostrov do Slovanu Karlovy Vary, jezdili jsme na řeku. Ale žádné unášení proudem, pět hodin jsme si to v kajaku dávali. Byli jsme rádi, když jsme zapadli do spacáku,“ vzpomíná na vodácké začátky lyžař.

Vltava, Ohře, Lužnice. A také Nežárka. Jednou. A omylem. „Vyráželi jsme z Nové Vsi po Lužnici. S Mírou Petráskem jsme byli domluvení, že počká na prvním mostě. Už jsme podjeli dva a on nikde.“ Vylezli na břeh a všude byly úryvky z knihy »Proč bychom se netopili« a nápisy Nežárka. „Vyrazili jsme na Lužnici a najednou se ocitli na jiné řece. Prostě jsme špatně odbočili. Zabloudili,“ směje se Lukáš.

Na vodu nemůže zapomenout, tak letos vytáhl rodinu na raft. Ohři mají kousek. „S Káčou (pozn. manželka Kateřina) a prckama (syn Matyáš a dcera Aneta) jsme dojeli do Varů, půjčili si raft a sjeli si dvacet kiláků do Kyselky. Paráda,“ libuje si. V plánu sice bylo přespání pod stanem, jenže Bauerovi zrovna spěchali do divadla. „Takže příští rok bude další premiéra. Noc pod stanem,“ těší se.

Fotogalerie

5 fotografií