Josef Váňa: Jsem v kondici!
V týdnu byl nastuzený, měl rýmu a bolela ho hlava, což není před Velkou pardubickou dvakrát povzbudivé. „Dám si paralen a vylítám se na koni. A dám si biftek,“ vychrlí Josef Váňa, bezmála osmapadesátiletý fenomén dostihového sportu. Rekordman, šestinásobný vítěz Velké dnes s Tiumenem zkusí štěstí znovu.
Stranou rýmu, kašel, v jaké jste fazoně před závodem, pane Váňo?
„Lepší než loni. Minule jsem se při dostihu ani nezadýchal. Ale jinak toho mám plné kecky. Bolí mě hlava. Měl jsem plno práce a do toho pořád volali novináři, televize, musel jsem do Prahy na tiskovku. To z toho velkoměsta mě ta hlava rozbolela.“
Cítíte před startem Velké napětí?
„Ale jděte, v mým věku? Jsem otrlej. Vždyť jsem dřív dělal všechny možný adrenalinový sporty.“
Jste v obdivuhodné fyzické kondici.
„U koní nemůžete shnít, na to není čas. A bude to i tím, že jsme si s naším mladým, s Pepčou na jaře koupili kola. Makáme. A v bazénu mu to ještě nandám, když si dáme delší trať.“
Ještě si po ránu dáváte sto kliků?
„Kdeže, dneska jsem už pohodlný, cvičím o něco méně. Kliků tak čtyřicet. Někdy padesát, šedesát. To když se hecnu. Dřív jsem nutil celou rodinu – brzy ráno jsem zavelel a muselo se. Dneska jde Pepča do posilovny, na stroje, tahá tam za špagáty železo a to mě by zabilo. Já si jedu to svoje.“
Obhájíte vítězství? Přidáte sedmý triumf na Velké?
„Možná to bude naposledy, tak si to chci v první řadě užít. Ale jdu do toho i s tím, že když motyka vystřelí, tak proč ne? Bylo by to nádherné.“
Pane Váňo, o konci jste nepřemýšlel?
„Kdybych měl dělat ostudu, tak na to nepolezu. Když to zkoním a bude to stát za prd, tak toho můžu nechat.“
Vidíte následovníky?
„To tedy nevidím. Tady se hodně jí kuřecí a kuřata jsou nacpaný růstovými hormony. Moc se tu roste.“
Jsme tedy na žokeje vysocí?
„Výhodu mají tam na Východě ti žlutí, ti to mají jednodušší. Tady v Evropě se opravdu víc roste. Co je platný, že patříme mezi vysoké národy, když nemáme žádné žokeje? Je málo malých. Asi se bude běhat s vyššíma váhama; přece nebudeme pořád ty děti trápit hlady!“
A co váš syn Josef?
„Je jeden z nejlepších, co tady jezdí. Ale říkat mu to nemůžu. Když vyhraje, tak ho zjebu, že mohl jet líp.“
On kuřata nejedl?
„Žral je celej život. Nutil jsem ho, aby nepřibíral. No a taky proto vyrost. Naštěstí ne moc.“
Vaše paní vám poslední roky závodění rozmlouvala. Co letos? Neříkala – nech už toho, Pepo?
„Co s takovým beranem asi zmůže? Nic. Říká, že strkám hlavu do oprátky. To si přece nebudu připouštět, jsem přece sportsman. Možná existují žokejové, kteří lezou na koně, protože musí, ale pak to nejsou žokejové. To musíš chtít. A já to ještě chci.“