Sportovní ikona Jindřich Pospíšil: Najednou nás nechtěli!

Povězte, jak teď tráví čas taková sportovní legenda jako vy?

„Pořád působím v sálové cyklistice, upsal jsem se do funkce předsedy. Zrovna před pár dny jsem se vrátil z Portugalska z mistrovství světa. A řeknu vám, výkony už nejsou takové, jaké byly za nás. (povzdechne si) Jinak se starám o rodinu. Mám dvě dcery, tak hlídám vnučky (7 a 8 let – pozn. aut.). To je další sport. (směje se) Život ubíhá hrozně rychle. Pořád si myslím, že jsem mladej kluk, ale už to není pravda.“

Vědí vnučky, kdo byl jejich děda?

„Samozřejmě. Ale že by je to nějak moc zajímalo… Já jsem spíš s nimi na tu legraci. Občas se ptají: ‚Co to je, dědy? (ukazuje na stěnu plnou medailí a fotek) To jsi ty, ne?‘ Tak říkám: ‚To jsem já, když jsem byl mladej.‘ A ony na to: ‚Vždyť ty jsi furt mladé!‘ “

Vraťme se do doby, kdy jste byl mladý i věkem. Za socialismu jste s bratrem válcovali kdekoho, ale privilegium profesionálů, kteří nechodí do práce, jste neměli…

„Byli jsme zaměstnaní v Královopolské strojírně, jednom z největších závodů v Brně. Všech 10 000 zaměstnanců nám fandilo. Já byl vyučený soustružník, později jsem se přeučil na brusiče nástrojů, obráběl jsem kovy. A skončil jsem jako zámečník a opravář jeřábů.“

Přiznejte, chodili jste do práce opravdu každý den?

„Jistě. Až po našem prvním titulu mistrů světa nám ČSTV (Československý svaz tělesné výchovy – pozn. aut.) nabídl, že nás bude uvolňovat až na 50 hodin měsíčně z práce, abychom mohli víc trénovat. Stejně tam moc práce nebylo, někdy se četly noviny, pilo se kafíčko a vykládalo.“

Vykládali jste kolegům i o tom, jaké je to na Západě, kam jste se jako jedni z mála tehdy mohli podívat?

„Všichni byli zvědaví, co se děje za tou železnou oponou. Tak jsme povídali, jaký je tam životní rozdíl, že lidé mají možnost se svobodně rozhodovat. To jsme jim záviděli. A dneska to máme i u nás.“

Před každou cestou ven vás prověřili a nakrmili radami, jak se chovat. Co vám kladli na srdce?

„Neměli jsme mluvit moc do novin a vůbec s lidmi o našem státním zřízení. Měli jsme propagovat náš režim – a to my nikdy nedělali. My přijeli ven, všichni jsme se už znali, pozdravili jsme se s ostatními a večer po zápase jsme šli na pivo. A projednávali jsme úplně jiné věci. Jako například, jaký mají u nich ženský, kam chodí na diskotéky...“ (usmívá se)

V roce 1988 jste s kolovou skončil. Pokračoval jste v zaměstnání dál?

„Až do roku 1990. Na podzim 89 pro všechny přišlo vysvobození, najednou se mohlo ven. My chtěli u kolové u nás působit dál, ovšem přestal být o nás zájem. Komunistům se hodily naše výsledky, my je až tak nezajímali. A když padli, Pospece najednou nikdo nechtěl. Tak nám nezbylo nic jiného než odjet, měli jsme v zahraničí spoustu známých. Brácha kontaktoval Švýcarsko, já Rakousko, a ti neváhali ani chvíli. Nejdřív jsme trénovali kolovou a když došly peníze, přibrali jsme naše staré zaměstnání.“

V zahraničí jste vydrželi poměrně dlouho…

„Já byl v St. Pöltenu 15 let, brácha v Oftringenu taktéž. Je to asi rok a půl, co jsme se natrvalo vrátili. Dneska žijeme spolu tady v našem domku (v Brně-Králově Poli – pozn. aut.), já dole, brácha v patře. A vycházíme spolu pořád dobře.“

Vzpomenete si, kdy naposledy jste oba sedli společně na kola jako za vaší zlaté éry?

„No, bylo to asi před třemi lety u bráchova syna v Německu. Byl tam turnaj veteránů, pozvali bratry Steinmeierovy, bratry Kingovy, naše letité soupeře. A šlo nám to, jako kdyby to všechno bylo včera. Akorát nám ve 3. minutě došel dech. (předvádí, jak se zalykal) Začaly se nám třást svaly, bolelo to, braly nás křeče.“

A dohráli jste?

„Dohráli. Dokonce jsme ty o generaci mladší bratry Steinmeierovy porazili. Kroutili hlavami a říkali: ‚To snad není možný… My ty dědky ani neporazíme!‘ (směje se) Celou kariéru trpěli, protože byli pořád za námi druzí…“