Václav Chalupa předal vesla

Když jste v Poznani oznámil konec, byl jste naměkko?

„Já byl naměkko, když jsem odjel poslední tréninky v Račicích, v Praze, na Slapech. V Poznani to bylo na jednu stranu i veselý. Odcházel jsem a tleskaly mi tribuny. Horší je, když odcházíte a lidé tleskají jiným.“

Vzpomněl jste si na bedně na tátu?

„Samozřejmě, dvojka s kormidelníkem byla jeho životní disciplína. Odjel na ní dvě olympiády. Už když jsme s tím nápadem přišli, tak mě napadlo, že by z toho měl radost. A kdyby věděl, že jsem přivezl medaili...“

Jste alespoň trochu rád, že se zbavíte té raubířiny?

„Dřina je moje droga. Když jsem měl po sezoně volno, tak jsem míval pocit, že mi něco schází.“

Nevyskočí vám váha nahoru?

„Z toho mám největší strach. V pětadvaceti jsem byl popelnice, kam se vešlo všechno. Poslední dobou, i když jsem hodně trénoval, jsem se musel omezovat. Tělo všechno nezpracovalo a dělalo si zásoby. Budu se muset hodně hýbat, aby tělo neutrpělo moc velkej šok.“

Co bude s Jakubem Makovičkou, vaším parťákem z lodě? Nedohodíte mu syna?

„Na to je ještě čas. Kuba potřebuje fungovat příští rok. Leží mi to na srdci, ale sport už je takovej. Bude si muset poradit sám. Mrzí mě, že jsme se nepotkali dřív a není mi o trošku míň, on má obrovský potenciál.“

Mezi vašimi syny je velký věkový odstup, skoro čtrnáct let. Dřív nebyl čas?

„My jsme to furt odkládali. Po olympiádě, po mistrovství, a najednou tam byla veliká díra. (smích) Ono to je i tím, že jsme v Račicích sami, babičky máme daleko. S Vaškem to bylo docela náročný, takže jsme se i trošku báli toho, že přibude další malej. Abychom to zvládli při mém stylu sportovního života.“

Byl jste u porodu?

„Byl, u obou kluků. U Vašíka na mě musela manželka křiknout, abych fotil. Oni ho tam drželi s pupeční šňůrou, abych mohl udělat snímek. Jenže já byl úplně hotovej. To byl silnější zážitek než olympiáda.“