Smůla v olympijském kanále: Kanoista Stanislav Ježek šťouchl ve finále do dvou tyčí, a přišel o medaili - Zlato jen v náruči

Už už se zdálo, že se v Pekingu schyluje k dalšímu zlatému odpoledni. Kanoista STANISLAV JEŽEK (31) se bezchybným prvním slalomem mezi brankami kanálu v Šuni zaparkoval na druhé místo pořadí a chtěl čekat na zaváhání suverénního Slováka Martikána. Druhou jízdu ovšem pokazil sám. Dva šťouchance do tyčí odvály naději a Ježka srazily na pátou příčku...

Zkuste si představit sportovce, jehož čeká závod jeho života? Minuta a půl boje o olympijské zlato? Patrně se vám vyjevil uzlíček nervů, uzavřený v koutku do sebe. Jenže Ježek je jiný; sport až tak smrtelně neprožívá. Před finále tak na sebe hodil kapsáče, triko a vydal se do hlediště vyhledat přítelkyni s malou dcerkou.

Našli se u plotu, pod tribunou číslo 3. Jako běženci v uprchlickém lágru si Lucinku podali přes plot. Moc se jí to nelíbilo. Tátu pěkně dlouho neviděla, natahovala moldánky a dožadovala se maminčiny náruče. „To mám za to… Věčně nejsem doma a děcko už se mě bojí,“ utrousil Ježek. „Klidně si nás vyfoťte, ale až nebude tolik brečet…,“ pousmál se s dcerou na ruce.

Chviličku se pomazlili, její odtažitost ale moc nezlomil, tak ji radši podal za mříže Aleně Maškové, své… „Ženě!“ zdůraznil. „Teda – my nejsme svoji, což je trochu moje ostuda,“ vysvětloval. „Jsme spolu už deset let, máme Lucku, jsme rodina, jen na ty oficiality já moc nejsem...“

Ještě chvilku si popovídali, táta dostal pusu pro štěstí a šel do boje. Ála s dcerkou, které dokonce pomalovala tvářičky trikolórou a nápisem CZE, zase vyšplhaly zpět na tribuny, a šly fandit. Jenže Lucka co chvíli unaveně skládala hlavičku mámě na rameno. „No to víš, že jo, vzpomeneš si že budeš spinkat zrovna když jede táta!“ pokárala ji naoko a udržovala ji bdělou.

Marně. Medaile tátovi uplavala. „Škoda... Ale stejně jsem rád, že tady byly, že to nebudou znát jen z vyprávění!“ pravil Ježek, který s nimi před odletem hodlá obrazit největší pamětihodnosti Pekingu.

Radši budu mít míň peněz, než bych byl bohatej blbec!

Sportovce, jako je Stanislav Ježek, novináři přímo zbožňují. Je totiž z kategorie »hlásič«, z nichž se věty nemusí obtížně páčit a od nichž nehrozí proud tisíckrát omletých frází. Už ten pozdrav, vypůjčený z »Ivánku, kamaráde«, při příchodu do mixzóny: „Á, tady jste, vy mediální… píp!“ Pak se opře o pádlo a poutavě povídá.

Stando, jaký je váš generální pocit z pátého místa?
„Hrozně mě těší váš zájem, že se vás tu sešlo tolik. Vážně. I když o popularitu nestojím, chci zůstat »no name« a dál si dělat, co chci.“

A teď vážně: Zklamání? Radost?
„Přál jsem si hlavně být ve finále. Je to ostře sledovaný závod a v takovém, když to finále nejedete, jako byste tu byli jen na výletě. Takže je to úspěch. Měl jsem asi i na víc, ale… Nepovedlo se.“

Co vám proběhlo hlavou, když jste v cíli viděl, že nebýt druhého dotyku branky, měl jste medaili? Padlo i nějaké jadrné slovo?
„Tak to já jsem si ty jadrný slova říkal už po cestě! Nenadávám sobě, ale do éteru, takový výkřiky do tmy.“

Cože? To stíháte?
„Jo. Ale to ničemu nepomůže. I po šťouchu je o co jet. Pořád lepší bejt pátej než třeba osmej.“

A je lepší být pátý než čtvrtý? Čistě pocitově?
„A to já bych byl radši čtvrtej.“

Poslyšte, je vůbec něco, co vás spolehlivě vyvede z vašeho klidu a nadhledu?
„Z toho jsem asi vyrostl. Asi dřív jsem bejval nervní, když mi někdo nakazoval, co máme dělat večer. Dnes mě naštve lidská hloupost, ale ta tady nebyla k vidění.“

Byl jste na olympiádě poprvé. Chcete si to zopakovat?
„Jestli mě ti mladí nezválcujou…“

Když ano?
„Tak budu slalom dělat už jen jako koníčka a budu chodit do práce. Poněvadž práce šlechtí.“

To si ne každý myslí…
„Šlechtí. A zabíjí nudu. Když se podíváte na lidi, který nepracujou, tak většinou není o co stát. Radši tedy budu celej život pracovat, než se nudit.“

Vy děláte do počítačů, že?
„Jo, zastupuju v Česku švýcarskou firmu Dartfish, která dělá program na videoanalýzu. To znáte z lyžování, jak v televizi překrejvaj dva sjezdaře přes sebe. No a taky počítače spravuju, nastavuju, instaluju a odvirovávám. To je asi nejčastější práce, ne zrovna zábavná. Prostě živnostník.“

Koho jste odviroval v Pekingu?
„Tady jsou na všechno odborníci, na mě se nedostává. Jen judistovi, jmenovci Ježkovi, jsem nastavoval laptop, aby se mohl připojit na net.“

Vyděláváte víc prací, nebo slalomem?
„Jak kdy, podle úspěchů. Ze slalomu mi jdou peníze spíš kontinuálně, z práce podle prodejů. Já říkám nemusí pršet, stačí když kape…“

Nebažíte po bohatství?
„Co potřebuju, na to peníze mám. Mít jich víc, třeba by se ze mě stal nafoukanej blbec a to nechci…“