Adam Svoboda: Už nebrblám...

Slávistický gólman dotáhl tým do finále

»Áda« přestal a hned je z toho pro Slavii extraligové fi nále (včerejší 1. fi nálový zápas s K. Vary skončil po uzávěrce vydání).

Trenér Vladimír Růžička o vás řekl, že jste pan »Brankář«, jak se to poslouchá?
„Mně to neříká, na mě řve. (smích) Dočetl jsem se to a ohromně mě to potěšilo.“

A také vás prý zbavil vašeho ustavičného brblání?
„Asi jsem ho tím hodně štval. On je velký šéf, když zařve, všichni jsme malinkatí. Kdyby řekl, ať vyskočím z okna, tak jdu a skočím. Je fakt, že si furt něco pobrblávám, on mě toho zbavil.“

V play off máte parádní formu, čím to?
„V únoru jsem odmítl nároďák, což byla vyloženě moje věc, neboť jsem chtěl zapracovat na přípravě. Takže jsem měl ke konci sezony vyloženě těžkej trénink. Už nemám žádnou vanu. (smích) Dřina se vyplatila, vrátila se mi v podobě postupu do finále. Musím trenérům poděkovat. A nesmím zapomenout na Helenu Fuchsovou, která s námi dělá strečink a Zorku Jandovou, která se stará o regeneraci, správné prodýchávání. Asi si budu muset kleknout na kolena a všem políbit ruce.“

Neučí vás Zora Jandová i zpívat?
„Jako že bychom si sami zazpívali hymnu? Že bychom někde kdákali, to ne. Po sezoně si zazpíváme v hospodě. Ty falešný kousky. Zorka je mistryně v taiči, dělali jsme ho v létě. Nejdřív to vypadalo trošku legračně, když tajtrdlíkovalo třicet lidí. Ale je to skvělá věc, pomáhá nám.“

Místo brblání v brance zhluboka dýcháte?
„Třeba když je dlouhá přesilovka, tak nesmím dýchat rychle. Mně osobně pomáhá zavřít oči a udělat tři čtyři hluboké nádechy a výdechy. Zklidním se, přestanou mě bolet nohy, když jsem zatavenej.“

Ve finále už jste jednou byl, chytal jste v roce 2003 za Pardubice proti Slavii. Mihlo se vám to hlavou?
„Ne, já si to nepamatuju. To už je pět let. Pamatuju si akorát poslední zápas, vymazáno. Asi mám slabou paměť. Druhá šance přišla ve třiceti a už se nemusí opakovat, takže si silněji uvědomuju, o co jde.“

Připomíná vám Michal Sup ten rozhodující gól, který vám dal?
„Nedávno to šlo v televizi a Ota Janecký ten puk prý opravdu netečoval. To víte, že mě naháněli po kabině. Ale já už tam nebyl. Já si pořád jedu tu svojí, že za to nemůžu, a on není střelec.“

Vaším rituálem je sledování kostky nad ledem, to ve Varech nepůjde...
„Tak se otočím za sebe, abych viděl čas. Nebo se kouknu na druhou stranu. Tak slepej zase nejsem, i když to občas vypadá...“