Nagano 1998: Už je to 10 let - Seriál Aha! - Masér Václav Šašek, dobrá duše týmu: Jinej by se z Jágra oběsil!
LITVÍNOV – Rozpačitě tehdy koukal trenér Hlinka, celá střídačka, diváci v naganské hale Big Hat i v Česku u televizí. Opakovalo se to dokola a dokola. Jaromír Jágr, místo aby dával góly, se vždycky sebral a odkráčel do zákulisí. A jen VÁCLAV ŠAŠEK (63), masér týmu, věděl proč. Trval na přebroušení nožů svých bruslí!
Rozpačitě tehdy koukal trenér Hlinka, celá střídačka, diváci v naganské hale Big Hat i v Česku u televizí. Opakovalo se to dokola a dokola. Jaromír Jágr, místo aby dával góly, se vždycky sebral a odkráčel do zákulisí. A jen VÁCLAV ŠAŠEK (63), masér týmu, věděl proč. Trval na přebroušení nožů svých bruslí!
A ať Šašek vykouzlil na brusce žlábek sebelepší, Jágr pořád vrtošivě tvrdil, že to není ono. Trápil ho tak, až jednou ráno na svém místě místo dvou připravených párů bruslí našel připnutý lístek s žádostí tohoto znění: »Vážený pane Jágr. Žádám vás laskavě o hodinu dovolené dne 19. února 1998. Důvod: Návštěva psychiatra. Děkuji za kladné vyřízení, šéfe. Podpis: Václav Šašek«.
Na ty minuty hrůzy, kdy mu nervní Jágr dupal za zády a jemu mezi půlky zatékal čůrek ledového potu, si dobrotivý Litvínovák a věčný smíšek vzpomene snad i na smrtelném loži. „On z toho měl už komplex! A já taky. Vsugerovával si, že má tupé brusle. Byl jak ženská, když má ty své dny…,“ dopouští se Šašek odvážné domněnky. „Když řeknu, že jsem brousil dobře a blbej je on, bude to znít, že se vytahuju. Jenže tam není co zkazit! Dnes už se nebrousí citem, nastaví se přesně ta jeho čísla, brusle se upne do držáku a přejede…,“ vysvětluje a šermuje při tom rukama. „Jenže to pořád bylo špatně! Dělat pro něj někdo psychicky trochu labilní, tak se oběsí! Anebo uteče a z Nagana dojde domů pěšky!“ kření se dnes pamětník. Však taky Jágrovi ta dávná muka permanentně připomíná. „Hele, já ten brus poslal výzkumnýmu ústavu do Německa. Poslali dobrozdání, že jsem velice dobrý brusič, ale ten hokejista, kterému je tohle málo, nejspíš na bruslích šmajdá...,“ ryje do Jágra, byť si prací pro něj dodnes trochu přivydělává. „Venco, ty jedinej mi můžeš říct, co chceš. Ty mě neurazíš!“ vrací Jágr smířlivě.
ZLATÁ CESTA
17. února – proti Bělorusku?
Češi ještě den před zápasem netušili, s kým se ve čtvrtfinále utkají. Dění na turnaji totiž rozvířila aféra kolem švédského obránce Ulfa Samuelssona. Zjistilo se totiž, že nemá švédský, ale jen americký pas. Po prohře s Rusy, která Hlinkův tým vrhla proti silnému týmu USA, ještě svitla naděje: budeme hrát se schůdným Běloruskem! Jenže Mezinárodní hokejová federace IIHF český protest na anulování výsledků Švédů zamítla. Jen dotyčného vyřadila z turnaje. „Poškodili bychom tím Rusko,“ obhajoval předseda IIHF René Fasel, proč udělil výjimku. Češi soptili. „Při projednávání našeho protestu se soud dovolával olympijských myšlenek, ale podle našeho mínění je právě direktoriát IIHF porušil,“ řekl šéf české mise František Dvořák. Jágr tak musel ukonejšit své bolavé rameno a připravit jej na tvrdý zápas s favorizovanými Američany…
Maskot maskotů: Skleněný slon zn. Mottl
Vybrat pro tým maskota pro štěstí; i to u hokejového nároďáku patří mezi tradiční povinnosti masérů či kustoda. Pro Nagano objednal Václav Šašek u karlovarského skláře Milana Mottla skleněného slona. „Tak, chlapi, pohladit slůně a hrrr na ně!“ velel pak v šatně před každým zápasem kapitán Růžička. Všichni pak při odchodu na led u dveří kabiny rituálně polaskali dlaní skleněnou figurku, kterou Šašek držel v ruce... Po turnaji tým odhlasoval, že originál sošky si zaslouží brankář Hašek, všichni ostatní dostali repliku se svým jménem.
O emigrantech, pašovaném kaviáru a Dopitově mstě
S příhodnějším jménem se narodit nemohl. Dlouhých 22 sezon byl Václav Šašek u národního hokejového týmu poslem dobré nálady, jinak než s rozesmátou tváří ho nikdo nezažil.
Práci u hokeje mu v roce 1974 dohodil jeho kamarád Ivan Hlinka. Hned za dva roky už jel v prosince do Moskvy na Izvestije. A pak se u týmu vyskytoval až do mistrovství světa 1998. Zažil čtyři olympiády, včetně Nagana, má tituly mistra světa z Prahy ´85 i Vídně ´96; stříbrné a bronzové medaile ze šampionátů ani nespočítá. Vyprávět o hokeji může hodiny a hodiny.
Ještě za komunistů byl němým svědkem útěků hráčů z reprezentačních soustředění. Zpravidla věděl, čí židle zůstane u snídaně neobsazená. „Venco, zaběhni pro Kozla Klímu, ten vůl zase zaspal!“ kázal mu třeba kouč Pospíšil během kempu v Bavorsku v létě 1985. „A já už věděl, že z pokoje přinesu jen lístek...“ Za snem o NHL vypustil i litvínovské odchovance Beránka s Ručinským. Ti Hlinkovi utekli po Kanadském poháru 1991. „Vzbudili mě v jedenáct večer, ať jim odemknu kabinu. Že zůstávají a chtějí si odnést bágly. Zabalili si a čekali na agenta Wintra. Najednou ve dvě zase klepou a říkají: Hele, on nepřijel, my to dáme zpátky. A v pět hodin ráno znovu: Winter přijel…,“ vypráví. Ručinský s Beránkem seděli v hotelu přes ulici, když Hlinka ráno Šaška plísnil jako malého uličníka. „Nesl to tenkrát moc těžce. Utekli mu jeho kluci. A pustil je jeho kamarád! Bral to od mě jako podraz,“ vzpomíná Šašek. „Ale co jsem měl dělat?!“ krčí Šašek rameny.
Zažil slávu i průšvihy. V Rusku ho třeba málem zabásli, když celníci mezi puky odhalili piksly s kaviárem, které s útočníkem Žemličkou chtěli na kšeft propašovat do Československa. Vyžehlil to tenkrát – kdo taky jiný – Ivan Hlinka. Bylo mu až stydno, když se snažil vyhovět rozkazu kouče Waltra a házel hrstičky písku na koberec, po němž museli na led hráči sborné. Plán ztupit jim brusle ale nevyšel. „Ty jo, Rusáci jezdili dvakrát rychlejc než obvykle! Walter mě pak osočil, že jsem sabotér a vykašlal jsem se na to!“ směje se.
Ze všech stran poznal stovky hráčů; nadšené srandisty i odměřené bručouny. Na vlastní kůži okusil hněv moravského obra Dopity. „Ryl jsem do něj, dělal mu naschvály. Tak se jednou naštval, chytil mě, svlíknul a izolačkou přikurtoval k masérskýmu stolu! Přitom mrkejte, jak já jsem chlupatej!“ rozepíná svetr a odhaluje kus své hrudi. „Tehdy jsem si vytrpěl!“ Dnes už tuší, proč Nagano skončilo tak senzační zlatou tečkou. „Na každým mistrovství, hned jak se přijede, už se řeší peníze. »Za kolik hrajem?« Jedině v Naganu tohle nebylo. Ti kluci přijeli ukázat, že uměj hrát hokej a o penězích nepadlo ani slovo,“ vybavuje si Šašek.
