Tomáš Dvořák: Nejsem Hujer! - Slavný desetibojař prozradil vše

• Má vyděláno?
• Zplodí syna?
• Bude politikem?
• Kdy skončí?

Tomáši, vážně je to poprvé?
„Vlastně jo, premiéra. Když jsem vynechal akci, tak pokaždé kvůli tréninku v Africe.“

Jak myslíte, že budete závody u televize prožívat?
„No, fandit nebudu, nikdo by mě neslyšel. Cukat sebou taky nebudu, umím spořit energii. Budu se zájmem koukat, čemu bych se mohl přiučit.“

Co s vámi dělalo, když jste viděl kolegy odjíždět?
„Vůbec nic. Všem jsem popřál, ať se jim zadaří. Nestanovil jsem si cíl se za každou cenu zúčastnit, proto ani nejsem rozbořenej, že tam nejsem.“

Jaké si potom dáváte atletické cíle? Jaké máte vůbec plány se svou kariérou?
„Chci se dobře připravit na tuhle letní sezonu, snad mi do toho nevlezou zase nějaké problémy. A od podzimu už se chystám zařadit mezi trenéry. S tím, že to třeba ještě rok zkusím...“

Jan Železný hází ještě ve čtyřiceti, vy jste o dost mladší. Proč vám odešlo zdraví o tolik dřív?
„Proč se někdo dožije sta a někdo jen padesáti let? Někdo se narodí jako držák a někomu není shůry dáno. Odmala se peru s alergiemi, astmatem, vším možným…“

Víte, koho budete trénovat?
„Jsem ochoten nabídnout své zkušenosti komukoli.“

I třeba Šebrlemu? To by mohlo být velké desetibojařské spojení!
(váhá) „To nevím... Já za Šébou nepůjdu, že bych ho chtěl trénovat. Nemám problém mu kdykoli, cokoli poradit, když něco vidím. Ale spíš chci dělat s mladýma. On už si hodně do tréninku zasahuje sám.. Ne, tohle ne…“

Jaký budete trenér?
„Vostrej. Se stopkami nešvindluju, nemažu nikomu med kolem huby. Tak jsem byl vychován od Vaňouse (bývalý trenér a tchán Zdeněk Váňa – pozn.).“

Co vůbec dělá?
„Je v důchodu.“

Zajímá se ještě o vaši kariéru?
„Přijde se občas podívat, ale o atletice se nebavíme.“

Kvůli trénování jste se dal na studia?
„Ano, protože když se tady chcete živit jako trenér, ten papír je třeba.“

Jaký jste student?
„Hujer ne. Jsem poctivý, chodím do školy, i když se nemusí. Problém mám s tím, že hlava už tolik nebere a obtížně hledám energii a zejména čas, abych se něco nadrtil.“

A co praktická část – třeba gymnastika?
„No, když po mě chtěli u přijímaček přemet, třikrát jsem se tam natáhl jak dlouhej tak širokej!“

Stojí to za to? Uživíte trenéřinou rodinu?
„Určitě ne. K tomu bude třeba dělat ještě něco.“

Co? Byznys? Politika?
„Politiku určitě ne.“

Proč ne? Měl byste šanci, lidi vás přijímají veskrze pozitivně!
„Neměl bych na to žaludek. Tady je spousta lidí, která by na to možná měla, ale ti současní politici je mezi sebe prostě nepustěj.“

Takže obchod?
„Nevím. Nevím...“

Trápí vás to vůbec? Je to existenční otázka, nebo jste během let na vrcholu zajistil rodinu i do budoucna?
„To právě ne! Atletika, obzvlášť desetiboj, není zrovna ideální sport, který by člověka zajistil do konce života. Takže trápí a netrápí. Jsem spíš ten typ, že se začnu otáčet, až to bude třeba. Teď si s tím zatím hlavu nelámu.“

Už delší čas nemáte výsledky. Podepisuje se to i na vaší životní úrovni? Opouštějí vás sponzoři? Všiml jsem si, že už nejezdíte volvem, ale renaultem…
„Smlouvy jsou časově omezené, kontrakt na dobu neurčitou nabídne málokdo… Ty moje vypršely, beru to jako normální věc, nejsem z toho zapšklej. To jsou obchodní, ne charitativní organizace.“

Znáte moment, kde se vaše kariéra zhoupla směrem dolů?
„Celkem dobře. A jak se říká – každý svého štěstí strůjcem.“

Můžete to vysvětlit?
„Měl jsem vždy silné liché roky. Ale taky mi dávaly hrozně do těla. Sudý stály za pytel, sbíral jsem se, ale zase si odpočal a mohl zase něco udělat. V roce 2000 před olympiádou jsem se udolal, došlo mi. O to víc mi záleželo na mistrovství světa v Edmontonu 2001. V přípravě jsem si tehdy sáhnul opravdu na dno, udělal pak supervýkon. Ale v hale jsem si pak vysekl kotník, pak se přidala achilovka, strašný problémy s alergiemi. Nevím proč, ale myslím si, že v tom roce 2001 jsem tak vyčerpal organismus, že se z toho rozsypal…“

Je frustrující, že už nemůžete podávat výkony, na jaké jste byl zvyklý?
„Nemám z toho sebevražedné úmysly.“

Nikdy jste nezahodil boty do kouta, že už na to kašlete?
„Ne, nikdy!“

Ani žena vás nepřemlouvá?
„Ani ona ne. V tom směru mám významnou podporu.“

Jak se vám ráno vstává?
„Právě že dobře! Jo, dva roky zpátky jsem musel deset minut vleže hejbat kotníkama, abych na ně mohl vůbec šlápnout. Teď? Nic…“

Jste otcem tří dcer. Nosíte si v hlavě, že byste se pokusil o syna?
„V hlavě ne…“ (smích)

Jistě…
„To se můžeme jeden den zbláznit… Ale není to na pořadu dne, to spíš tak zvenčí podsouvají.“

Věříte na pravděpodobnost, že zplodit…
„…syna je u mě naprosto nepravděpodobné!“

Jednou by to mělo vyjít!
„Anebo by se psalo: Ivan Lendl a Tomáš Dvořák, otcové pěti dcer. Mně by to ale nevadilo.“

Vašim dvojčatům už bude devět. Sportují?
„Začaly hrát tenis. Nejsou nešikovný, záleží jen, jestli se jim zrovna chce.“

A atletika?
„Furt o ní mluvěj. Barborka mě teď dostala: Tatínku, budu běhat čtvrtku. Říkám: Neblázni, to je hrozná dřina! Čas ukáže...“