Petr Pilát: Průšvih poznám rychle

Vteřinu zjišťuju, že je to naprd, druhou se to snažím zachraňovat a v poslední se připravuju na pád, říká freestylový jezdec

před Nokia Freestyle Motocross Gladiator Games 2007, show, která dnes hned dvakrát zaplní Sazka Arenu.

Před třemi roky bojoval po jednom z pádů o život, čtrnáct dní ležel v umělém spánku. „Mám vlastně štěstí, že si na nic nevzpomínám. Všechno znám jen z vyprávění,“ nechává Pilát minulost spát.

Opravdu si nic nepamatujete?
„Když jsem se probudil, tak mě hrozně bolely zlomené ruce a žebra. Říkal jsem si, že si prostě chvíli poležím. Vrátil jsem se domů a rodiče kroutili hlavou, že už na to nemají nervy. Přemýšlel jsem, co bych dělal, vždyť motorka je pro mě všechno.“

Co vaší životní náplni říkají rodiče teď?
„Mamka od té doby nebyla na žádném závodu, až teď jsem ji ukecal do Sazky. Taťka se mnou jezdí všude. Rodičům za všechno moc děkuju.“

Musíte se po závodech mamince ohlásit, že jste živý a zdravý?
„Skončí akce a píšu esemesku, ráno volám. Ale po tom pádu byl proti skákání hlavně taťka. Byl kousek ode mě. Mamka byla tou, která první řekla, ať pokračuju. Třebaže se hrozně bojí. Kolikrát přijedu z tréninku vorvanej, takže hned dostanu vynadáno. Jenže pak vezme kysličník, poleje mě, vyléčí a řekne, ať se to příště nestane.“

Jak vám jde skákání?
„Skoky přibývají, obtížnost roste. Ještě před nějakými třemi roky jsme si říkali, že nejdou dělat v saltu ještě nějaké triky. A teď? Sám jich tam pár mám.“

A vypadají ve vašem provedení k světu?
„Jak se říká, samochvála smrdí. Ale s některými triky jsem spokojený, u dalších si myslím, že by mohly jít líp. Zase si říkám, že mi je teprve šestnáct, přece jen mám ještě něco před sebou. Tak nemá cenu pospíchat.“

Závody v Praze považujete za svou srdeční záležitost, musíte si dávat pozor, abyste díky parádní atmosféře nezačal blbnout?
„No, to je můj problém. Jak začnou lidi řvát, skáču desetkrát líp než při tréninku. Musím se umírnit. Stačí něco trošičku podcenit a je průser.“

Poznáte ve vzduchu, že se blíží?
„Průšvih poznám rychle. Jak cejtím, že se začne vzdalovat motorka, tak je to doslova v prd... Skok trvá nějaké tři vteřiny. Vteřinu zjišťuju, že je to naprd, druhou se to snažím zachraňovat a v poslední se připravuju na pád.“

Ostatní kolegové vypadají, že dokážou zapařit. Vy s nimi asi ještě netáhnete po barech...
„Loni jsem byl, i s tátou. Vydržel jsem nějaké dvě hodiny. Dal jsem si kolu, red bull a jelo se domů. Na nějaké chlastání můžu v šestnácti zapomenout. Navíc mě to ani neláká. A taťka mě hlídá. Má přísnou ruku, ale jsem za to rád.“

Autor: (jík)
Foto Aha! – Josef Mašek, Aleš Erbek, Lukas Nazdraczew/Red Bull photofiles