Stanislav Vlček: U kanónu stál...

Znáte tu odrhovačku »U kanónů stál a pořád ládo, ládo, ládoval…« Zlé jazyky vám řeknou, že to sedí na Standu Vlčka, slávistického kanonýra. Hodně nabíjí, málo trefuje. Na gól vypotřebuje hromadu nábojů.

„Trochu mi škodí, že jsem býval záložník. V pozicích, kdy můžu zakončit, ještě zkouším nahrávat, přemýšlím, komu to dát. Ale to nic nemění na tom, že bych mohl proměňovat víc šancí,“ kvituje Vlček. Když se fotil u obrovského děla, jen povzdychl. „Vždyť to míří pánu Bohu do oken. To si ze mě kluci zase budou dělat srandu, že mám blbě nastavenou mušku,“ zoufal si naoko. Odmítá, že by měl instinkt zabijáka. „To spíš Martin Fenin je dravec. Já si musím balón najít, kdežto Féňu si balon najde sám.“ Když jdou Vlčkovi na pouť a dcerky Anetka s Natálkou chtějí vystřelit růži, zkontroluje nejdřív Standa, kolik má po kapsách peněz. „Na jednu růžičku spotřebuju tak dvacet střel. Jako na hřišti,“ povzdychne a koutky úst mu cukají. Má nadhled. „Taková střelnice je pro nás drahá záležitost,“ dodá zkroušeně. Líp mu to jde na počítači. „Občas si dám nějakou střílečku, hlavně když jsme na soustředění, a tam to kropím líp než ve vápně,“ prozradí. Dobře mu to pálilo i při klukovských přestřelkách. Jako kluk miloval Sedm statečných a ještě víc Vinnetoua. „To jsem byl vždycky já, náčelník Apačů. I když trochu blonďatej, ale to nevadilo,“ uzavře se smíchem.