Valdemar Jiruš: Byl jsem jako ručník

Duel proti mistrovské Spartě rozhodl obránce, který v dubnu vstal po zranění z invalidního vozíku

Zle si poranil třísla. Břišní svaly. Ale zázračně rychle se vrátil. Hned v prvním kole dal dva góly. A včera v prodloužení rozhodl dalším o prohře šampiona z posledních dvou let, Sparty, 2:3. „Zhojilo se to strašně, strašně rychle. A k mému překvapení je všechno v pořádku,“ říká. Ale moc příjemné mu o tom mluvit pořád není.

Jaké to bylo, po tom všem stát zpátky na ledě?
„Cítil jsem se dobře. Sice trochu obavy byly, ale brzy opadly. Můžu dělat všechno.“

Vraťme se o půl rok zpátky. Byl jste ze začátku optimista?
„Když mě přivezli do nemocnice a řekli mi, že to vypadá na operaci pánve, moc ne. Dávali by mi tam nějakou destičku a bylo by to na strašně dlouho. Ale když jsem dostal jídlo, věděl jsem, že operace nebude a nálada se mi zvedla. Nakonec se to léčilo konzervativně a dopadlo to dobře.“ (ťuká si na zuby)

Pamatujete si na moment, kdy k tomu došlo?
„Hráli jsme přesilovku, jel jsem pro puk za bránu a ucítil jsem popostrčení zezadu. Nalítl jsem na mantinel, a jak jsem se od něj odrážel, vjel do mě hráč a šel jsem do rotace. Pravej bok mi zůstal přišpendlenej na mantinelu a do levého mi nalít. Tělo bylo, jako když se ždíme ručník: jedna strana šla doleva, druhá zpátky doprava. Cejtil jsem takový lusknutí.“

To musela být obrovská bolest…
„Hlavně, když jsem s tou nohou chtěl hejbnout. Ale náš doktor mi hned dal injekci proti bolesti. Ovšem cesta z Třince autobusem byla krušná. Naštěstí vždycky sedím vzadu, nějak jsem si tu nohu podepřel, svý pohodlí jsem si udělal.“ (směje se)

Kdy jste pak začal chodit?
„Asi po měsíci a něco. V nemocnici jsem se nemohl vůbec hýbat, pak jsem jel domů a jen jsem ležel v posteli. Měl jsem k dispozici vozík, takže jsem se pohyboval na něm, nesměl jsem to vůbec zatěžovat.“

Jak jste reagoval, když jste dostal vozík?
„Černý myšlenky mě nepřepadly, věděl jsem, že se to zhojí. Ale ten pocit nebyl příjemný. Vím, že lidi na vozíku nestojí o nějakou lítost. Ale všichni mají můj obdiv. Musejí to být strašně silný osobnosti, že zvládají tu denní činnost, kterou my řešíme automaticky.“

Málokdo si to umí představit. Ze dne na den jste imobilní a na svět se díváte vsedě…
„Já jsem věděl, že jsem imobilní dočasně. Nedokážu posoudit, jaký by to bylo, kdyby to měl člověk na furt. Já v tom nebyl sám a neměl jsem čas se takovými myšlenkami zabývat. Strašně moc mě držela rodina, vedení, kluci v kabině, od lidí jsem dostával vzkazy, za což moc děkuju. Nikdy mě třeba nenapadlo, že kvůli tomu skončím s hokejem.“

Postavil se vám do cesty nějaký problém, který jste si jako chodící neuvědomil?
„Že si nemůžu dojít pořádně na záchod. (směje se) Jinak jsem všude jezdil výtahem, žádný schody jsem neřešil. Akorát doma v baráku jsem si musel nechat snést postel dolů z patra a bydlel jsem dole.“

Autor: PAVEL KŘIKLAN
Foto ČTK