Hokejový útočník Jan Čaloun je po 17 letech: Zpátky doma

Kruh se uzavřel. Po 17 letech je hokejový útočník JAN ČALOUN (34) zpátky doma. Přes Litvínov, Ameriku, Finsko, Rusko a Pardubice se vrátil do Ústí nad Labem, poprvé v historii extraligového. Do klubu, kde s hokejem začínal, a na jehož stadionu jako kluk dokonce i bydlel. Teď si staví dům na kopci, ze kterého přehlédne téměř celé město. Kousek od Labe je totiž opravdu doma.

Nezačnete litovat, že jste se upsal Ústí?
„Počítám s tím, že budeme hrát o záchranu. Klub je poprvé v historii v extralize, pro lidi, kteří to tady dělají, jde o první zkušenost. Stejně tak pro hráče, i když mnozí jsme tady zkušení a extraligu jsme hráli.“

Se smlouvou jste šel dolů, nebudou vám chybět peníze při stavbě baráku, se kterou začínáte?
(smích) „Je mi čtyřiatřicet, takže musím počítat s tím, že výkonnost nebude taková, jako před šesti lety, kdy jsem byl ve Finsku na vrcholu. Počítal jsem s tím, že musím slevit. Rozhodl jsem se jít do Ústí, jelikož jsem Ústečák!“

Proč jste vlastně skončil v Pardubicích?
„Generální manažer Pardubic Zbyněk Kusý chtěl, abych předložil nějakou nabídku, ale ta se mu zdála vysoká. Chtěli jsme se dohodnout, ale když Ústí postoupilo, tak z toho sešlo.“

Byl dalším důvodem vašeho odchodu i kouč Říha, se kterým jste si nesedli?
„Chtěl bych si zbytek kariéry užít. A ne ho trávit na střídačce. Ale to byla jeho strategie, která mu vycházela. I když jsem byl hodně naštvaný a jeho kroky nechápal, podřídil jsem se mužstvu.“

Prý byl jedním z těch, kteří vás přemlouvali k návratu domů otec Milana Hejduka?
„Nepřesvědčoval mě, šlo o mé rozhodnutí a mojí rodiny. Ovšem u jednání byl. V přestupu měl prsty.“

Jaká je vaše vazba s Milanem, sblížilo vás i zlaté Nagano, kde vás v týmu vystřídal?
„My jsme kamarádi od malička. V šesti, v osmi letech jsme tady za rohem tloukli bandy hokej. Támhle jsme hráli fotbal, tenis (ukazuje do blízkého okolí hokejového stadionu v Ústí, v jehož budově měla jeho rodina čtyřpokojový byt). V Naganu bylo jasné, že budeme bydlet spolu. A ten kontakt udržujeme i dál. Ani si nevzpomenu, kdy jsme se poprvé potkali.“

Čím se navzájem vytočíte?
„My si spíš notujeme, máme podobný smysl pro humor. Ale při každém sportu se pořádně hecujeme.“

V čem jste lepší než Milan?
„V tenisu určitě ne, vždyť jeho máma ho hrála závodně a jemu také jde. Tam jsem rád, když mi nedá kanára. Lepší jsem byl v golfu, jenže on se hrozně zlepšuje. Však také v Coloradu bydlí na golfovém hřišti. Já mám čas jednou týdně ve středu. Jinak se věnuju rodině.“

Sázíte se?
„Pořád musí být něco v banku. Třeba v golfu sázíme na každou jamku a hrajeme komu se podaří birdie (o jeden úder méně, než je par jamky). A podle toho, na kolikáté je to jamce, tolik musí druhý zaplatit. Třeba na osmé to dělá osm stovek. Tady ještě můžu občas něco vydělat.“

Do kabiny jste to měl pár metrů, škola byla také blízko. Tady nebyl prostor pro záškoláctví, že?
„Mě to ani nenapadlo, třebaže se mi do školy kolikrát nechtělo. Měli jsme trénink od šesti do půl osmé a potom museli fofrem do lavic. V nich jsme usínali.“

Šel jste z průšvihu do průšvihu?
„Dělali jsme pořádné blbosti, ve třídě jsme i boxovali. A jednou někdo přinesl do školy tenisák, tak jsme hráli ping pong. Hráli jsme s knížkama, ruce zastrčené za obaly. Zasmečoval jsem takovým způsobem, že moje kniha prolétla oknem a spadla školníkovi na zahrádku. Musel jsem nechat zasklít okno.“

A co úkoly, stíhali jste je při všem sportování dělat?
„Mně je psala o pět let starší ségra, která je teď učitelkou. Jak jsem přišel domů, vzal jsem hokejku, tenisák a šli jsme to mlátit za zimák. A úkoly jsem předal ségře, takže byly na jedničku. Jenže učitelé to poznali.“

Snem každého malého hokejisty je NHL. Vy jste do ní nakoukl, ale neprosadil se.
„Dával jsem si větší cíle, ale alespoň jsem tam nakoukl. Tři a půl roku jsem strávil v zámoří, většinu na farmě. Ovšem třeba v Kansas City (IHL) jsem byl spokojen, naučil jsem se anglicky a hodně hrál. Po životě v komunismu byl odchod do Ameriky těžkým krokem.“

V Americe vám imigrační úředníci připravili šok.
„V Minneapolisu mě vychmátli. Měl jsem špatná víza, takže mě drželi týden v takové ubytovně u letiště. Neuměl jsem anglicky a nevěděl, co se děje. A když mě fotili jako zločince, bylo mi hodně úzko.“

Do San Jose jste se prokousal. Po roce na farmě se dostal do prvního týmu a střílel gól za gólem.
„Ale nebylo mi to nic platné. Dal jsem jich osm v 11 zápasech. Požádal jsem trenéra, který měl na starosti video, jestli by mi góly nenahrál. A řekl jsem, ať si vezme čtyřhodinovou kazetu. Na dlouhé pásce mám nahraných asi jedenáct minut.“ (smích)

Byl jste v Americe, Finsku, Rusku. To jste si musel užít lítání. Jaký k němu máte vztah?
„Bylo pro mě hodně těžké, než jsem si zvykl. Nemám to rád.“

Ptám se i proto, že vaše manželka je letuška.
„Markéta je úplný opak. Létání zbožňuje, i proto chtěla být letuškou.“

Byl jste někdy na palubě, když byla v práci?
„Byl, ale úplně náhodou. Opravdu jsem (rozesměje se). Zrovna měla závěrečný let, zkoušku. Dostala let Praha-Helsinky-Praha a já letěl akorát z Finska domů.“

Nedělal jste jí coby pasažér problémy?
„Ne, věděl jsem, jak je to náročné. Všechny ty fyzické a psychické testy. Seděl jsem v první řadě, kde demonstrovala to, co se před začátkem letu má. Měla plné ruce, tak mi věci hodila do klína a já jí je podával. Netrápil jsem ji, ani když mi nesla jídlo a pití.“

Teď už ale nelítá?
„Když otěhotněla, musela přestat. A když se narodil Matyáš, vrhla se na školu, dodělává si magisterský titul. Studuje angličtinu.“

Ona studuje a vy hlídáte syna. Stačíte ještě sledovat módu?
„Tak to u nás nefunguje. Hodně si pomáháme, jak to má být. Navíc, já musím i trénovat. Takže to je práce, práce, Matyáš a ve středu odpoledne golf. A co se týká módy, tak vím, co se nosí. Občas zajedeme na nákupy do Drážďan, kde vyberu Markétě nějakou hezkou věc.“

Kdy jste jí naposledy něco vybral?
„Nedávno, na dovolené v Itálii. Tričko a džíny Diesel. Hned jak jsem je viděl, tak jsem řekl, že si je musí vzít. Padly mi do oka. Její míry mám v oku, dokázal bych jí něco koupit i sám. Jen na džíny bych si netroufl.“

Nejhorší vyhazov

Několikrát musel Jan Čaloun odejít z klubu tak nějak narychlo, uprostřed sezony. Vracel se ze zámoří, nevydržel v Rusku. Ovšem nejvíc ho ranil vyhazov z IFK Helsinky v roce 2001.

„Vracel jsem se z Columbusu vlastně domů. Přišel jsem do rozjetého týmu, vyhrávalo se. Jenže někteří kluci přišli o ice time, naštvali se a začalo se prohrávat. Až mě vyřadili z týmu,“ vzpomíná Čaloun. V lednu mu řekli, že sezonu nedohraje, ale po ní se má znovu hlásit k tréninku. „To se mi zdálo hodně divné. Tenhle odchod mě hodně mrzel.“
Odešel i z Ruska, kde byl chvíli v Čerepovci a poté sehrál jediný zápas za Novosibirsk. „Tam jsem se prostě sportovně neprosadil, nešlo o nic osobního. V Čerepovci měli šest pětek, podobné to bylo i v Novosibirsku. Možná jsem měl smůlu, že byla výluka,“ podotýká Čaloun.

Závodník nejsem!

Jednou vlastností se »Čaly« tak trošku vymyká z hokejových řad. K životu nepotřebuje nadupaný bourák a nejezdí rychle. „Klukovským snem bylo porsche. Jenže, nic se do něj nevejde a já nerad jezdím rychle. Na dálnici si držím stotřicítku,“ prozrazuje. Přesto si, když přišel do Ameriky, koupil za 21 000 dolarů nadupaný bourák. „Byl to ford mustang. Viděl jsem ho v nákupním centru. Ale stejně jsem s ním nedováděl. V Americe jsou policajti přísní a já neuměl mluvit, takže jsem si nemohl dovolit, aby mě zavřeli do vězení,“ směje se.

Maximální rychlost, kterou jel, bylo 160 km/h. „To jsem řídil a myslel si, že to rychleji nejde. Ale na jedné akci jsem se svezl v lamborghini a ten řidič jel asi 250. Zalezl jsem pod sedačku.“ Občas se mu pro tuto vlastnost směje i nejlepší parťák Milan Hejduk. „Stěžuje si, že když jedeme na golf do Varů, tak pokud řídím já, trvá to dvě hodiny, zatímco on to zvládne za polovinu,“ říká s tím, že prostě závodník není a nebude.