Vladimír Šmicer: 100 metrů ve sprintu? To neuběhnu!

Jedenáct let, dva měsíce a devatenáct dní. Minimálně na tak dlouho zmizelo z českých prvoligových zápisů o utkáních jméno VLADIMÍR ŠMICER (34). V roce 1996 opouštěl Česko jako zelenáč a novopečený ženáč, teď se do něj vrací v roli jeho hlavní mediální hvězdy. „Soutěž se za tu dobu ohromně posunula,“ tvrdí muž, který se výraznou měrou podílel na posledním mistrovském titulu pražské Slavie. Teď se od něj očekává totéž.

Vzpomenete si, jakým kouskem jste se s tuzemskou prvoligovou scénou loučil?
„Jasně! Nedal jsem v Liberci penaltu (smích)… Kopnul jsem ji po pravé ruce Ládi Maiera, on tam skočil a chytil to. Dokonce jsme potom jako odvetu uzavřeli i sázku, že mu z deseti penalt sedm dám. Bohužel vyhrál. A získal tak i kopačky, kterými jsem na něj kopal.“

Měl jste dost času na to, abyste se připravil na reparát. Trénoval jste poctivě?
„Jéžiši, to mě ani nenapadlo. Vždyť já ani nevím, kdo ve Slavii penalty kope. Ale kdyby mě určili, tak bych si na ni určitě troufnul.“

Česká liga se za tu dobu, během níž jste v ní nepůsobil, výrazně změnila. V čem nejvíce?
„Podstatně se zlepšily stadiony, na ty se těším hrozně moc. A nahoru šli určitě i rozhodčí. Bývalo to daleko horší. Na jaře chodili i diváci. Zájem byl výborný. Aby ne! Liga byla napínavá.“

Žádný razantní posun směrem vzad jste nezaznamenal?
„Jedině ten, že odešla spousta zkušených hráčů. Hrávala tady spousta reprezentantů, byli tady lepší fotbalisti. Teď se mi ta soutěž zdá mladší, bojovnější, s řadou soubojů.“

Místo hvězd zkrátka táhnou hvězdičky. Takové, jakou jste byl při svém odchodu vy. Zato teď jste mediálním terčem číslo jedna. Nezačíná vás tahle pozice štvát?
„S něčím jsem počítal, ale v takové míře určitě ne! Bylo a je toho dost! A moc nadšenej z toho zrovna nejsem. Očekávání totiž ještě vzrostou, a to jsem moc nechtěl. Rok a půl jsem nehrál a sám nevím, jak to ze začátku bude vypadat.“

Tak schválně: kolik předligových rozhovorů jste měl domluveno?
„Přesně nevím. Skoro pro všechny noviny i větší časopisy. Ale abych to počítal, na tom si nezakládám.“

Musel jste i odmítat?
„Myslím, že zatím ne…“

V centru dění zůstanete i v roli komentátora anglické ligy. Nelákala by vás i ta česká?
„Určitě bych se časem nebránil. Snažil bych se být pořád co nejobjektivnější. Ať by to mnou šilo, nebo nešilo, emoce by musely jít stranou.“

Sledoval jste prostřednictvím televize českou soutěž i ze zahraničí?
„Pravidelně. Na prvním místě jsem se samozřejmě díval na Slavii. Ale zajímal mě i Liberec, Boleslav, Sparta. Myslím, že přehled jsem měl docela slušnej.“

Kolikrát jste ji během jedenácti let navštívil osobně?
„Mockrát ne. Naposledy, když Slavia prohrála na Strahově dva nula s Libercem. Takže jsem jí moc štěstí nepřinesl.“

Váš tchán, vyhlášený kritik, Ladislav Vízek, na ni podle vlastních slov nepůjde už nikdy. Nepřemluvíte ho, aby změnil názor?
„Věřím, že se podívat přijde. Musíte se ale zeptat jeho, proč nechodí. Já si myslím, že liga zase tak špatná není. Na jaře mě bavilo se na ni dívat, vyloženě jsem se na ty zápasy těšil. Byla vyrovnaná, kdybych byl v Čechách, tak bych na ni určitě chodil.“

A nebojíte se, že vás třeba pořádně zkritizuje?
„Láďa byl skvělý fotbalista. Chtěl by, aby to všichni uměli tak jako on. Ale to samozřejmě nejde. Proto potom kritizuje. Musel bych zahrát výborně, aby mě pochválil.“

V mládí jste soupeře uhnal. Jakou zbraní umlčíte Vízka teď?
„Už mi to tak neběhá, určitě jsem za ta léta zpomalil. Budu muset použít něco jiného… Třeba techniku…“

Dokážete odhadnout, o kolik desetin vteřiny jste býval na sto metrů rychlejší? Měřil jste to třeba letos?
„Stovku? Vždyť tu bych já teď už ve sprintu ani neuběhl! Teda nějak jo! Ale ve sprintu? To po mně nemůžete chtít!“ (smích)

Trenér Karel Jarolím může?
„My naštěstí takové běhy neběháme (smích). Na fotbale vám stačí dvacet třicet metrů. A to je v pohodě.“