Radek Štěpánek: Na cestě...

Půlroční agónie českého tenisty skončila, v Los Angeles vyhrál druhý turnaj kariéry

Na šňůře turnajů rozesetých po celé Americe chce dát zapomenout na půlroční agónii a vrátit se tam, kam před necelým rokem nakoukl – do první desítky světového žebříčku.

Zatím, zdá se, jde po správných značkách, včera v noci na včerejšek udolal ve finále v Los Angeles Američana Jamese Blakea 7:6 (7), 5:7, 6:2 a připsal si druhé turnajové vítězství kariéry. To dosud jediné slavil loni v únoru v Rotterdamu.

Radku, je to necelý rok od chvíle, kdy jste se v Montrealu probudil s bolestmi a bez citu v ruce. Jak na to vzpomínáte?
„Byly to jedny z nejtěžších chvil mého života vůbec. Přišlo mi, jako by mi někdo bodl do krku nůž. Když nemůžete zvednout talíř, šálek s čajem, stisknout kliku a otevřít dveře, když si dokonce nedokážete ani vyčistit zuby, tak snad ani nejde myslet na tenis. Jste úplně paralyzovaní a chcete jen, aby vám ta paže zase přišla k sobě.“

Ale stejně vás to muselo napadnout, ne? Je to vaše živobytí…
„Jistě. V jednu chvíli jsem se bál. Ale doktoři mě naštěstí rychle ujistili, že se to dá spravit. Jen že to chce trpělivost a spoustu práce. A v tom měli pravdu. Zabralo mi to půl roku, ale teď už zase cítím, že jsem na správné cestě, že zase dělám věci tak, jak mám.“

Vysvětlil vám někdo, kde se ten problém vzal?
„I v tom mi to docent Kolář ulehčil. Řekl mi totiž, že to už nevypátráme, že jsou tisíce důvodů. Že jsem tu plotýnku mohl mít vyhřezlou už dlouho. A že celý ten blok pak mohl nastartovat jeden špatný odpal v golfu, jedna smeč nad hlavou, přeležený krk v letadle, zvýšený stres, nebo jen ofouknutí z klimatizace. Proto už se tím netrápím, jen se snažím důsledně a dennodenně cvičit, co cvičit musím. Dokud chci hrát, musím vytrvat.“

Máte strach, aby se to nevrátilo?
„Bojuju s tím. Právě v Gstaadu mi ruka zase na chvilku zatuhla, bylo chladno, devět stupňů. Volal jsem doktora a skoro jsem brečel: Neříkejte, že se to vrací! Ale pak jsem přejel do Kalifornie a v těch třicítkách bylo rázem všechno v pohodě. Snad se sem budu muset odstěhovat.“ (smích)

Jste vážně tak důsledný, že si ani klimatizaci nepustíte, na golf nejdete?
„Přesně tak. Radši se pařím, ale klimatizaci pouštím jen když jdu pryč. Jinak ne. V hotelu, i třeba doma na Floridě. A golf? To byla vůbec první věc, na kterou mi Pavel Kolář řekl, ať zapomenu. Nejsem sice žádný maniak, ale rád jsem si vyšel zahrát. Proto jsem radši hole půjčil známejm, aby mě to vůbec nelákalo. Je to o obětech, no… (povzdech) Tak teď znám golf jen z televize. Celý víkend jsem měl v hotelu puštěné British Open.“

Americké turnaje jsou pověstné bohatým doprovodným programem. Co jste stihl v Los Angeles kromě pěti vítězství?
„Vlastně nic. Někteří kluci se jezdili podívat do té rezidence vydavatele Playboye (deník Aha! informoval), ale já jsem šťastný, že mám zase po celý týden především tenisové starosti.“

Ani na večeři s Petrem Čechem jste nevyrazil? Jeho Chelsea byla v L.A. na turné…
„Tak s tím jsem se potkal hned několikrát. Oni totiž trénovali ve stejném areálu, jako byl náš turnaj.“

On si loni prošel obdobnou anabází, vyměnili jste si své zkušenosti ohledně návratu na sportovní výsluní?
„Tak on to měl ještě mnohem horší, jemu šlo o holý život. Ale samozřejmě jsme se bavili i o tom.“

Po tom zranění hlavy měl jako první povolen právě tenis, i když s helmou. Dovedete si představit, že byste i vy hrál v helmě?
„Abych pravdu řekl, moc ne. Ale když se člověku stane něco tak strašného jako jemu, tak je nějaká helma to poslední, co mu překáží. Je prostě rád, že může vstát a jít zase něco dělat, hýbat se. Jako dneska já.“

Jaký je Petr Čech tenista? Viděl jste ho hrát? Nebo jste si snad zapinkali spolu?
„Já jsem se ho ptal, jak to válí. Vím, že je levák, tak jsem mu ze srandy nabízel, jestli by mě nechtěl rozehrát před prvním kolem s Bogdanovičem. (smích) On hraje taky levou.“

Všechny jste zmákl i bez jeho pomoci. Vnímáte to jako průlom?
„Rozhodně. Ten půlrok se mi vážně nevydařil. Asi mě až příliš stresovalo, že musím obhájit tolik bodů. Chyběla mi praxe, pět šest dobře rozehraných zápasů jsem ztratil. A tím i stejný počet možných dalších zápasů. Ale teď v Gstaadu jsem udělal šňůru pěti zápasů, tady rovněž, a to mi dalo strašně moc. Cítím se líp a líp, vrací se mi sebevědomí, jistota. Zase jsem schopen hrát super tenis.“

Stejně jako v Rotterdamu jste házel na kurtu rybičky ve stylu breakedance…
„Já ani nevím, co jsem prováděl, takovou jsem měl radost! Jsem typ, co musí dát průchod emocím. Jednou jsem zkusil odehrát zápas a nehnout brvou, jako hráč pokeru. A prohrál jsem 6:1, 6:0! Uhrál jsem jen pár fiftýnů. Musím trochu vyvádět.“

Vítězství vás vrátilo do první stovky, na 64. pozici. Kam až v žebříčku míříte?
„Už jednou jsem byl mezi nejlepšími osmi a tam se chci vrátit. Mám na to.“

Autor: Martin Brejla
Foto: ČTK