Vítězslav Jandák (70) o drsném umírání tatínka: JEHLOU MU TAHALI VODU Z PLIC! Máma se trávila plynem!
42 fotografií
Po 12 letech opustil politiku a vrátil se k herectví. Nechal si narůst vousy, zahrál si ve velkofilmu Rašín, jehož premiéra se stane součástí oslav 100. výročí vzniku Československa. Teď má Vítězslav Jandák (70) před sebou natáčení pokračování seriálu Rapl. To ale neznamená, že nezačíná opět koketovat s politikou. Naopak by mu prý vůbec nevadilo, kdyby se podruhé zhostil úřadu ministra kultury!
Vaše 13. komnata měla v České televizi rekordní sledovanost. Čím si to vysvětlujete?
„Možná lidi zajímalo, proč už je Jandák zase takovej, jakej je.“
A možná to bylo také tím, že jste odkryl rodinné tajemství a předložil k němu veškeré dokumenty. Váš otec za druhé světové války pracoval pro britskou rozvědku, byl vyšetřován gestapem a vězněn na Pankráci. Za komunistů se stal členem ilegální organizace Akademické legie a v roce 1960 ho zatkla tajná policie, když našla zbraně na pozemku vašeho rodinného domu v Krči, v němž dodnes žijete.
„Možná. Ta komnata byl ode mne takový dík tátovi, který tady už není, že si na něj taky někdo vzpomněl. Přitom pro tuhle zemi udělal strašně moc!“
V tajném procesu byl otec odsouzen za velezradu a rozvracení republiky na pět let. Trest si odpykával v tajné věznici STB v jednom z nejhorších kriminálů Československa – v Minkovicích u Liberce. Nakonec byl díky amnestii propuštěn po třech letech. Pamatujete si na ten den?
„Naprosto přesně! Byl jsem ve škole, přišla za mnou paní učitelka a říká – hele, seber se a jdi domů, je to dobrý! Nevěděl jsem, co se děje a běžel domů. A tady byl táta a s ním ještě tři muklové, kteří seděli od osmačtyřicátého. Přijeli v muklovských hadrech, protože se jim za tu dobu v kriminále normální šaty rozpadly. Měli za ta léta ale něco našetřeno, tak je táta s mámou vzali do Domu módy a tam se vyšvihli. Když jsem přiletěl domů, viděl jsem už tři elegantní Moraváky, kteří vypadali, jako by se vrátili z nějakých lázní. Byl mezi nimi i jeden farář. Jeli z Liberce domů přes Prahu, takže pobyli jen chvilku a šli na vlak.“
A co bylo dál s tatínkem?
„Vystřídal ještě různá zaměstnání a nakonec skončil, jako většina muklů, s rakovinou. O tom, že je nemocný, ale nikdo nevěděl. Když si jednou vzal ty svoje anglický krátký kalhoty, najednou vidíme, že má bouli na noze. Říkáme – prokrista, co to tam máš?! Byl to sarkom jako hrom, a protože to táta tajil, nemoc byla už v posledním stadiu. Bylo to už moc špatný, začaly metastáze. Táta do špitálu nechtěl, takže jsem ho tam vozil. Tam mu náš známý doktor vždycky píchl obrovskou jehlu do plic, vytáhl vodu a táta zase nějakou dobu žil. Vlastně žil nežil, byl totiž latiník, a když byl u doktora, četl mu přes rameno, takže věděl, co mu je. Že je odsouzený k tomu, aby už odešel. Věděl, že všechno je zbytečný. Myslím, že v tu dobu už ale ani neměl touhu žít. Tátův život byl tak strašně plný, že ten pohár hořkosti a sladkosti byl prostě dopit.“
A co vaše maminka?
„Už když byl otec v Minkovicích, bylo s mámou zle. Seděla u plynové trouby. Chtěla se otrávit. Našli jsme ji naštěstí včas. Tátův odchod nesla těžce. Za tři roky odešla za ním. Při všech těch pauzách a společenských vlivech, které na ně působily, myslím, že to bylo dobré a pevné manželství. Taky bych si ho přál.“
Vy takové nemáte?
„Zatím mám, ale nesmím to říkat moc nahlas!“
Vyprávěl táta, jaké to v Minkovicích bylo?
„Byl to jeden z nejtěžších lágrů. Vzal ho tam žlučník, ale dělal u mašin a vůbec neexistovalo, aby někdo řekl, že ho něco bolí. Dělali, dokud nepadli. A když už někdo padl, tak ho odvezli třeba do vězeňský nemocnice v Praze. Ale i ten mukl musel podepsat revers, že povoluje operaci. To ale táta nikdy nepodepsal, tak ho převezli zpátky a zase dělal a zase padnul a zase ho vezli. A tak to bylo pořád dokola. Ale přežil!“
Čím se váš táta vůbec živil?
„Různě. Byl šofér, skladník textilu, pamatuju, jak jsem se jednou setkal s válečným hrdinou, leteckým maršálem Karlem Janouškem, jediným Čechoslovákem nosícím titul Air Marshal RAF, kterého komunisté věznili devatenáct let. Dělal skladníka. Byl malý, měl na sobě ušmudlaný plášť, ale čišela z něho noblesa! Nebo když se stavěl most Inteligence a táta tam dělal jeřábníka. To byla sranda. Jako ve filmu Skřivánci na niti – pane doktore, lépe mně to upevněte... Prostě krásná atmosféra. A já seděl s tátou v tý kabině a stavěl ten nesmyslnej most.“
Nešel jste do politiky také právě proto, co všechno dělal a prožil váš otec?
„Určitě, i když táta politikou strašně opovrhoval.“
Byl jste ministrem kultury, poslancem ve Sněmovně, zastupitelem Hlavního města Prahy, členem Rady Českého rozhlasu. V politice jste byl dvanáct let. Proč jste odešel?
„Když jsem do politiky vstoupil, řekl jsem si – třikrát a dost! Za jedno volební období se nedá udělat nic, za tři se dá leccos udělat nebo vstoupit do politického povědomí a začít ty věci někam tlačit. A to se mi podařilo. Odešel jsem v květnu 2017 před volbami, protože – jak jsem říkal – třikrát a dost. Každý by si to měl říct, jinak ztratíte absolutně pocit normálního občana a života. Je třeba se znovu okysličit, udělat si pauzu a pak se třeba zase vrátit. Pochopil jsem Miloše Zemana, když tehdy odešel. Přerovnal si všechno v palici a obnovil se. Proto je dneska, jakej je, někdy sice moc uštěpačnej provokatér, ale v tom milým slova smyslu. Musel ale jít zpátky na Vysočinu, tam se okysličil a pak se s velkým ajfrem vrátil. Já bych to některým poslancům, kteří se ve Sněmovně narodili, žijou tam a zemřou, vřele doporučil.“
Co pro vás znamená demokracie?
„Tolerance a respekt. Obojí je ale velmi těžké skloubit. Můžu si myslet, co chci, současně musím ale respektovat a hlavně se neurážet. Celý svět, celá společnost hrubne. Dřív jsme ve filmu viděli kousek levého ňadra a povídali jsme si o tom pomalu dva roky. Dneska už nás nevzruší, ani když tam natvrdo souloží! Tak se pak nemůžeme divit, kam to vede. Lidi jsou nepoučitelní, proto mám rád zvířata. Ty největší bestie jsou lidé.“
Z politiky jste odešel a vrátil se k herectví. To jste si byl jist, že budete jako herec ještě žádán?
„Jistej jsem si nebyl, jen jsem si myslel. Za těch dvanáct let jsem dostal spoustu nabídek, ale nedovolil jsem si stoupnout před kameru. Byl jsem přece placený poslanec z peněz daňových poplatníků, tak jsem byl slušný. Nechtěl jsem, aby si lidé říkali – podívej, to je ale pacholek! On točí, vydělává si a práci, za kterou ho platíme, zanedbává! Až o Vánocích 2016 jsem vzal roli ve filmu Přání k mání. Věděl jsem, že už stejně v politice končím, ve Sněmovně jsme měli zrovna dovolenou a navíc dneska se filmy točí rychle. Také se mi moc líbil scénář, je to takový rodinný biják, který tvoří segmenty pohledů na vztah mezi mužem a ženou, tátou a synem... Jen trému jsem měl po těch letech velikou.“
Z čeho? Že jste ztratil paměť?
„Ze všeho. Proto jsem se taky pilně připravoval s manželkou. Chtěl jsem být prostě báječný. Nakonec všechno klaplo a já mám z filmu velkou radost. Dobře se mi i hrálo. Měl jsem ale staženej zadek. Už jsem sklerotik. Pamatovat si, to je také disciplína. Herecká paměť je krátká. Znám kolegy, kteří si to lehce přečtou, umí to na place bravurně a vzápětí to zapomenou. To já nejsem. Já se učím strašně dlouho, různě inovuji, upravuji...“
Co vydělává víc – politika, nebo herectví?
„Nevím, kolik si herci teď vydělávají. Já se ptal, kolik dostanu a připadalo mi to celkem slušný. I kolegové říkali – no to je dobrý, člověče! Kvůli prachům to ale nedělám. Já si všechno pořídil, než jsem byl politikem. A teď už nějak víc nepotřebuju. Co sežere takový důchodce? Tylžský sýr, na kterém ulítávám. A občas si dopřeju sýr kozí a u moře žraločí ploutve.“
Rašína jste už dotočil, co vás čeká teď?
„Pokračování seriálu Rapl, čekáme na lepší počasí. Práce je habaděj. Já se ale nechci uštvat, jsem už stařec a chci ještě vnímat všechny ty krásy světa. A také, kam ten svět dovedou politici.“
Vám ta politika nedá spát!
„Pořád to sleduju! Jak je člověk jednou cinknutej, tak to bez toho nejde. Když ale s odstupem půlroku, co nejsem v politice, poslouchám některé diskuze, nemůžu je vydržet. Ráno se mi zasteskne a v jedenát dopoledne už se vztekám, co to tam vykládají!“
Takže přemýšlíte o návratu do politiky?
„Nevím, zatím do ní nechci. Přišly mi dvě nabídky na schůzky, protože se blíží senátní volby a oni chtějí, aby tam seděli moudří dědci. Já byl ale vždycky proti Senátu, takže kdybych se pro to rozhodl, tak bych ho zrušil, protože spořit se má vždycky... Teď ale nastane období, kdy přijde další skleróza, potom demence. A tolik dementních politiků, to přece nejde. No, uvidíme!“
Celý rozhovor najdete v tištěném sobotním Aha!
Jandák na sjezdu ČSSD: Volby vyhraje Babiš, nemáme na něj. A komunisty nechci!
42 fotografií
. Každý máme svůj příběh, ale abych četla o tom, jak jeho otci odstraňovali vodu z plic, ne to už je i na mne hodně. Tenhle senior už mne nezajímá 
.
