Utajená jaderná katastrofa: Přes 30 let nám o ní lhali!
V pozdním odpoledni 29. září 1957 se v Čeljabinské oblasti na jižním Uralu rozzářilo nebe do modrofialových barev přecházejících do růžové až červené. Úchvatnou podívanou noviny popsaly o několik dní později jako vzácnou polární záři bez dalšího odůvodnění. O pár dní později odsud bylo evakuováno 11 tisíc obyvatel, do dvaceti vesnic se už nikdy nevrátil život. Lidé stále nic konkrétního nevěděli, až do rozpadu sovětského impéria v roce 1989, kdy se o události v plném rozsahu dozvěděl svět. Jaderná havárie Kyštym je dnes označována jako třetí největší katastrofa tohoto druhu v historii (po Černobylu a Fukušimě). Tragédie se odehrála právě před 60 lety a kromě Rusů ji utajila i americká CIA!
Na následky nukleárního výbuchu přímo v oblasti zemřelo v následujících dvaceti letech 8015 lidí a dodnes se tady rodí desítky postižených nebožáků. Mrak zasáhl oblast, kde žilo 272 tisíc lidí! Jako řetězec následovala radioaktivní kontaminace zdejších jezer, řek, hermetické uzavření některých oblastí. Zamořený pás nese oficiální název Východouralská radiační stopa a táhne se zhruba 250 kilometrů od jihozápadu severně podél řeky Tečy, která je plná radiace. Pro srovnání, v Černobylu se uvolnilo třikrát víc radiačního odpadu, přičemž v Kyštymu byl problém větší zase v tom smyslu, že vláda havárii chtěla ututlat a první evakuace proběhly až po několika dnech. Katastrofa také nese pojmenování Majak, což je kombinát, kde se katastrofa stala. Případně Ozersk, což je menší město v sousedství města Kyštym. Každopádně se jedná o největší jaderný komplex na světě a nejzamořenější oblast planety, kde stále žije čtvrt milionu lidí!
Co je Majak
Dlouho utajovaný jaderný komplex Majak o rozloze 90 km2 sloužil během studené války k výrobě jaderných zbraní, v roce 1949 tady vyrobili první sovětskou nukleární bombu. Pracuje se zde s plutoniem, stronciem a dalšími smrtelně nebezpečnými prvky. Dělají se tu jaderné hlavice, zpracovává se odpad z atomových elektráren a odpad sem vozí i západní společnosti, jelikož uskladnění je tu levné.
Horší než sibiřský gulag
Neplatila tady žádná bezpečnostní opatření. Muklové vystavěli závod v rekordní době tří let. Měli překvapivě na vybranou. Buď si odpracují 25 let v jednom ze sibiřských gulagů, nebo budou pět let stavět Majak. Těžko říct, která cesta na smrt je menším zlem. Nicméně 17 245 vězňů, ale i civilistů bylo vystaveno silné radiaci.
RUSOVÉ ZATLUČOU VŠECHNO
Typicky a ve stylu svých praktik řešila problém zamořené oblasti sovětská vláda. V roce 1968 prohlásila oblast shodnou s EURT (Východouralská radiační stopa) za Východouralskou přírodní rezervaci. Tato »chráněná« oblast měla patrně takový význam, že sem nesměl nikdo nepovolaný až do pádu impéria. Teď tam sice vstoupit smíte, ale podepisujete si ortel smrti. Ostatně města v této oblasti (i řadě jiných, ovšem např. strategicky a vojensky významných) nesla přízvisko »uzavřené«. Znamenalo to, že zde platily přísné omezující podmínky pro pohyb a pobyt osob. Velmi často se tajila i jejich samotná existence. Nyní jde o »uzavřené administrativně-územní útvary« a bez povolení se sem rovněž nepodíváte.
Evakuace obyvatelstva až po 2 letech!
Lidé v blízkých vesnicích věděli, že se něco stalo. Ale o co přesně šlo? Nikdo jim nic neřekl. Až druhý týden po výbuchu se uskutečnily první evakuace. Lidem se jen sdělilo vyhláškou na sloupech a hlášením rozhlasu, že musí ihned odjet. Sovětské úřady evakuovaly nejméně 22 vesnic a jejich zhruba 11 tisíc obyvatel. První lidé opustili své čtyři vesnice v horizontu 7 až 14 dní po havárii! Pak byl dlouho klid. Další dvě vlny evakuací přišly po 250 dnech a 330 dnech. To však není nic proti tomu, kdy proběhly poslední evakuace. 670 dní po havárii, skoro dva roky. Silná radiace byla postupně změřena ve 217 městech na Uralu.
„Chodila jsem do páté třídy, ale tehdy byla neděle. Sklízeli jsme na poli brambory, když jsme zaslechli ohlušující výbuch, země se zatřásla a my jsme popadali na zem. K nebi stoupal špinavý veliký mrak, byl skoro černý. Pak se nebe rozzářilo v barvách,“ vzpomíná v německém dokumentu Metamorfózy žena, které bylo tehdy jedenáct let. Celý následující týden chodila s ostatními do školy a v pátek je povolali na brigádu do kolchozu. Házeli zeleninu do obrovských jam vykopaných v poli. „Jen nám řekli, že je poničená a že ji nemáme jíst.“ Dívka později onemocněla, měla čtyřicítky horečky, silné bolesti břicha a upadla do bezvědomí na sedm dní. Její matka porodila v březnu následujícího roku holčičku, která se po třech dnech udusila. Bratrovi vypadaly vlasy. Bezútěšné osudy lidí, osud krajiny. Rusové si z téhle části země udělali jaderný odpadkový koš.