Karel Vejchnar (59): Táta mě zavřel do blázince. Měl jsem tam umřít...

Nechá vás zavřít do blázince a doufá, že z jeho bran už nikdy nevyjdete živí. Proboha, proč?

Kluk, který miloval školu i vojnu
Karla odmalička trápil strach z okolí, lidí a hlavně vlastního táty, který jako vysoký politický funkcionář nesnesl pohled na bojácného potomka, na toho slabocha, který si dovolil ze školy nosit i jiné známky než jedničky. „Já jsem do školy chodil rád, líbilo se mi tam. Alespoň na chvíli se mi vždy podařilo zapomenout na všechna příkoří a ústrky, které jsem doma každodenně prožíval,“ vzpomíná Karel.

Postupem času ale zjistil, že škola je vlastně jediným místem, kde se může skrýt před terorem otce. Vyučil se kuchařem, a dokonce přivítal povinnou vojenskou službu. Vojna pro něj totiž paradoxně znamenala svobodu. „Pro většinu kluků, které jsem tam potkal, nebylo ty dva roky tak skvělé jako pro mě. Snad každému se totiž stýskalo po rodině. Já tenhle problém neměl,“ krčí rameny Karel.

Mami, proč jsi mi umřela?
Život, který Karel vedl po návratu z vojny, by se dal označit za spokojený. Měl dost peněz, slušnou práci, útulný byt a sem tam nějakou známost. A hlavně, nebyl v dosahu svého despotického otce. Jenže pak to přišlo, osud Karlovi uštědřil pořádnou ránu, která ho zastihla naprosto nepřipraveného. Smrt milované matky Karla zlomila. „Maminka byla úžasná žena, vždycky byla připravená mi pomoci a já se na ni mohl spolehnout. Milovala mě. Když umřela, nevěděl jsem, co si s tou prázdnotou počít,“ přiznává Karel. Tehdy ale ještě netušil, že matčina smrt je jen začátkem mnohem většího příkoří, než doposud poznal.

Nechci tě doma, půjdeš do cvokárny
Neschopnost vypořádat se s matčinou smrtí přivedla Karla zpět k otci jako k jedinému příbuznému. Jeho prosby o pomoc ale táta neslyšel. Naopak. Otec využil svého politického vlivu a syna, který mu byl celou dobu jen pro ostudu, nechal zavřít do blázince. „On mě prostě doma nechtěl, tak mě tam nechal zavřít. Nejdřív jsem byl v pavilonu číslo dvě, tam byla inteligence. Ze začátku se zdálo, že můj pobyt proběhne klidně, jenže pak jsem se dostal do sporu s dalším pacientem, který býval náčelníkem hasičského sboru. Ten byl v blázinci kvůli žhářství,“ vypráví Karel. Karel dlouho nedokázal útoky bývalého hasiče snášet, a tak se s prosbou o pomoc obrátil na primářku oddělení. Žádal propuštění, jenže podmínkou byl otcův podpis. Jenže Karlův otec nehodlal riskovat, že ho jeho syn zase bude otravovat, a tak propouštěcí formulář podepsat odmítl.

Myslel jsem, že v blázinci už umřu
Ve svém zoufalství sepsal Karel dopis, který adresoval tehdejšímu ministru vnitra. Ten se ale nehodlal žádostí vůbec zabývat a dopis poslal zpět, přímo do rukou primářky oddělení. Její zlobu Karel pocítil hned druhý den. Přestěhovali ho do pavilonu čtrnáct, kam byli umisťování pacienti, kteří už do konce života neměli mít nárok na svobodu. Navíc od primářky putoval k soudu návrh, aby byl Karel Vejchnar jednou provždy zbaven svéprávnosti. Tehdy se vůbec poprvé na Karla usmálo štěstí, soud totiž návrh zamítl a spokojil se s částečným zbavením odpovědnosti k právním úkonům. Ze zamřížovaného pokoje se ale Karel nedostal. Naopak, strávil za nimi dalších devět let. „Už jsem si myslel, že tam zůstanu do smrti. Pak ale přišla revoluce, změnila se vláda, vedení léčebny i někteří primáři. Na svobodu mi pomohli hlavně MUDr. Jan Cimický a MUDr. Michaela Štochlová,“ neskrývá dojetí Karel. Hlavně díky těmto dvěma lékařům se po opravných soudech a znovunavrácení odebrané odpovědnosti k právním úkonům v roce 1992 s bohnickou léčebnou definitivně rozloučil. Dnes Karel normálně pracuje a užívá si života, jeho otec krátce po jeho propuštění zemřel. Dokáže mu alespoň teď Karel odpustit, že ho připravil o 12 let života?

Autor: TOMÁŠ ZAPLETAL