Rotný Ivan Vorel: Dávali mu 5% na přežití!

Rotný Ivan Vorel utrpěl velmi těžké zranění hrudníku s mnohačetnými zlomeninami žeber, zhmoždění plíce a vážné poranění páteře. Když už měl přežít, neměl se nikdy postavit na nohy. Ani tato prognóza naštěstí nevyšla. Dnes byste nepoznali, že byl v ohrožení života, že umíral. Snad jen, že chodí ztěžka a pomalu. Na armádu nezanevřel. Optimistický, usměvavý. Však aby ne! Vždyť přežil!

• PARAŠUTISTA

S myšlenkou stát se profesionálem koketoval už během základní vojenské služby. Však ještě před narukováním ho lanařili do vojenské školy se zaměřením pilotovat vrtulník. „Necítil jsem se ale na to, byl to přece jenom vyšší level. Chtěl jsem být parašutistou,“ vypráví Ivan Vorel. Asi to měl dáno do kolébky. Otec byl u paragánů, maminka skákala padákem ve Svazarmu.

• VOJNA

Politruk za ním chodil i během vojny. „Vojančil jsem, když se lámala doba. Do civilu jsme šli v roce 1990. Nikdo nechtěl zůstat na vojně, ale nikdo jsme ani nevěděl, co nás čeká.“ Rozkoukal se rychle a stal se z něj vůbec první třebíčský městský strážník. „Jenže časem se z poctivé služby stala honba za titulem nejúspěšnějšího strážníka, kterým měl být ale ten, jenž vybere nejvíce pokut. To už nebylo nic pro mě.“ Nastoupil proto k bankovní ochraně; tzn. převozy peněz, monitoring terénu aj.

• PROFESIONÁLEM

Silnému volání armády ale nakonec podlehl. „V roce 2005 jsem se rozhodl to konečně zkusit jako profesionál.“ Zvládl náročné psychotesty i fyzické testy. „Shyby, kliky, dřepy mi rozhodně nedělaly problémy,“ pousměje se Ivan Vorel.

V dubnu 2006 zamířil do Hranic na Moravě k 7. mechanizované brigádě. „V tu dobu nebyly vojenské zahraniční mise žádnou neznámou. Řekl jsem si, že když už jsem zpátky v armádě, tak chci také na nějakou odjet a získat nové zkušenosti.“

• MISE

Podle jeho slov není možné nad účastí v misi ani pomyslet, pokud by měl člověk zápasit se strachem o život. „Odjíždíte s obavami, ale spíše je to o respektu. Člověk dopředu ví, co ho přibližně čeká, do jakého prostředí míří. V Afghánistánu byla střelba na každodenním pořádku. Náklaďáky létaly do vzduchu jako na běžícím pásu. Žije tam asi dvacet národností, které se vzájemně nesnášejí. A platí jedno: chceš naším územím projet? Tak zaplať. Nezaplatíš? Tak nazdar. Nebylo výjimkou, že ten kdo nezaplatil, vyletěl i s kamionem do vzduchu,“ tvrdí Ivan Vorel.

• OSUDNÝ DEN

Nic nenaznačilo tomu, že by měl být poslední květen 2011 něčím výjimečným. „Ráno jsem vstal, odškrtl den v kalendáři, jako jsem to dělal už skoro celé dva měsíce. Před devátou jsme vyjeli. Já řídil. Co se dělo potom, si nepamatuji až do chvíle, kdy jsem se probral v nemocnici v Praze ve Střešovicích.“ Po probuzení viděl kolem jen přístroje, vůbec netušil, proč to tak je, co se stalo. „Z kómatu si nic nepamatuji, bylo to období černočerného tunelu,“ tvrdí Ivan Vorel.

To, že mu lékaři dávali je pouhých pět procent na přežití, se dozvěděl až mnohem později. Jen několik málo minut po výbuchu začali o jeho život na operačním stole v Kábulu bojovat čeští i francouzští odborníci. V prvé řadě bylo nutné ošetřit páteř, zpřelámané kosti a plíce, které byly na sedmi místech protržené. Poslední operací, kterou má Ivan Vorel za sebou, je přední stabilizace páteře.

• ŠOK

Byl to pro něj obrovský šok, dozvěděl se, že z posádky zemřeli dva lidé. Domorodý tlumočník a další voják. „S novou skutečností jsem se začal nějakým způsobem pomalu sžívat. Netušil jsem, co mě čeká a čím si budu muset projít. Podle lékařů je to běh na dlouhou trať a prý jsem tak asi v polovině. Únavově, stresově a psychicky si ale připadám jako po takových deseti misích,“ přiznává Ivan Vorel. V době odjezdu do Afghánistánu měl rodinu; teď je to jinak, ale on se o tom odmítá bavit.

• POSLEDNÍ MISE

„Poslední misi, kterou jsem v životě zřejmě absolvoval, byla ta devítiměsíční, rehabilitační ve Slapech. Nic nejde den po dni, týden po týdnu, ale měsíc po měsíci. Nějaké trvalé následky zůstanou, i proto jsem musel z armády a stal se ze mě znovu občanský zaměstnanec,“ krčí rameny Ivan Vorel. V kasárnách ale nakonec zůstal i nadále. Vypomáhá na 22. základně letectva v Sedlci u Náměště nad Oslavou.