Hořká vzpomínka na olympijský Londýn 1948: Zlato vykoupené smrtí kamarádky!

Původně byla jen náhradnicí. Nejmladší, nejvyšší, jako jediná už byla tehdy vdaná. Když ovšem Eliška Misáková onemocněla, ihned naskočila. „Šla jsem do závodu s ohromnou motivací, protože jsem chtěla všem dokázat, že i přes roli náhradnice k oslabení družstva nedojde,“ vzpomíná po letech Věra Růžičková. V týmu se umístila jako třetí a celkově v jednotlivkyních skončila šestá.

Zlato pro Elišku

Další motivací byla pochopitelná touha přinést kamarádce zlato, vybojovat ho i pro ni. „Řekly jsme si, že budeme bojovat o vítězství. A když vyhrajeme, vyhraje i Eliška. Nám se to podařilo, ona bohužel zemřela. Velká radost, velká bolest.“ Eliška onemocněla dětskou obrnou, což v té době byla hodně vážná nemoc. „Už v letadle naříkala, že jí není dobře, ale kdo ví, zda to vůbec mělo souvislost s tím, co se poté stalo,“ vybavuje si paní Věra.

Asi osmý, nebo devátý den pobytu v Londýně dostala najednou horečku. Myslela si, že na ni leze chřipka. Reprezentační doktor Zdeněk Hornof chřipku potvrdil a předepsal Elišce léky. Jenže namísto zlepšení se jí přitížilo. Po konzultaci s anglickými lékaři se následně shodli na dětské obrně.

„Poslali ji do nemocnice na infekční oddělní a zakázali nám ji navštěvovat. Přidělili nám zdravotní sestru, což působilo hodně depresivně.“ Dívky dostaly strach nejen o Elišku, ovšem podvědomě také každá sama za sebe. Pořád si opakovaly, proč onemocněla zrovna Eliška a proč ne ony, když byly pořád spolu. Eliška v nemocnici v Uxbridge mezitím bojovala o život.

Dýchala železnými plícemi

Na čtyři dny ji zavřeli do tzv. železných plic; šlo tehdy o zázrak medicínské techniky, stroj, do kterého pacienta zavřeli a ten za něj dýchal. Doktor Hornof, který obrnu v dětství prodělal, Elišce zase věnoval krev, aby se protilátky z jeho těla pokusily záludnou infekci přemoci.

Dětská obrna byla krátce po válce metlou lidstva. Přenášela se vodou a dokonce byl kvůli tomu v Praze tehdy vydán i zákaz koupání. „Proslýchalo se ovšem, že Eliška se na sokolském srazu vykoupala. Ale kdo ví, jak to tehdy bylo. Muselo to být pro ni v nemocnici hrozné, protože neuměla jediné slovíčko anglicky, nedokážu si představit, jak se domlouvala,“ vrtá v hlavě ještě dnes Věře Růžičkové.

Úspěch už zřejmě nevnímala

Zpět ovšem k závodu. Po skvělém vystoupení, po skončení skladby děvčata zamířila za vedoucí, jež je doprovázela na klavír.

„Najednou jsme zahlédly šoféra, který vozil naši sokolskou náčelnici Provazníkovou. Věděly jsme, že je zle. Přijel pro Eliščinu sestru Miloslavu, aby ji odvezl do nemocnice. Tam se Slávka ještě žijící Elišce stačila pochlubit naším vítězstvím, i když si nebyla jistá, zda ji sestra vůbec vnímala. Až mnohem později jsme se dozvěděly, že Eliška měla zasažené celé tělo a šlo o tak silný průběh choroby, že i kdyby ji přežila, dokázala by hýbat pouze hlavou,“ říká se smutkem v očích Věra Růžičková.

Vyhlášení vítězů v gymnastice žen proběhlo pod rouškou tragického skonu československé závodnice. Ač družstvo nechtělo zprvu k slavnosti nastoupit, přece jen později, aby nerušilo slavnostní ceremoniál, tak učinilo, ale s černou stuhou na státní vlajce. Místo veselí se plakalo nad smrtí dvaadvacetileté Elišky Misákové, která skonala v sobotu 14. srpna 1948 v 7.30 hodin londýnského času v nemocnici v Uxbridge.

Letěly s válečným pilotem

Gymnastka Věra Růžičková je ve skupině sportovních legend, která právě odlétá do olympijského Londýna. 

Paní Věro, jaký je to návrat?

„Hořký, ale i trochu radostný. Byla jsem od té doby v Londýně několikrát, v pětasedmdesátém jsem tři měsíce v Británii dokonce pracovala jako trenérka.“

Jak na Londýn vzpomínáte?

„Byly to Hry radosti. Po válce se nám všechno zdálo krásné. Němci a Japonci měli olympiádu zakázanou. Zastoupení neměl ani Sovětský svaz, který se z války ještě tak úplně nevzpamatoval. Velkým zážitkem bylo potkat se s Američany, černochy nebo Indy, vidět poprvé pomeranče a čokoládu.“ 

Ale radost pak vystřídal strach o život.

„Pořadatelé si mysleli, že jsme do města zatáhly nějakou těžkou infekční chorobu. Když se zjistilo, že se jedná o dětskou obrnu, smrtelnou chorobu, byla panika ještě větší. Žily jsme pod obrovským tlakem.“

Ostatky mrtvé kamarádky jste pak převážely do Československa.

„Ano, v Londýně jsme zůstaly o týden déle. Tělo se nesmělo převézt, zpopelnili ho a my čekaly na povolení a na urnu.“

Muselo to být stresující, nápor na nervy.

„Byly jsme z toho hodně zničené. Poslali pro nás zvláštní letadlo, které pilotoval Eliščin švagr, tedy manžel její třetí sestry, jenž sloužil za války u anglických perutí. Byl zaměstnán tehdy u aerolinií a vyžádal si, aby pro nás mohl přiletět.“

Vítali vás jako hrdinky?

„Kdepak. Nikdo s tím nechtěl mít nic společného. Na pražském letišti na nás čekali pouze činovníci. Až o měsíc později si nás pozval prezident Zápotocký.“

Věra Růžičková

Původně závodila ve skocích do vody, ale její manžel prý neměl rád vodu, a tak ji přesvědčil, aby se dala na gymnastiku. Hrála i košíkovou. „Naše generace mohla dělat víc sportů najednou. Na středních školách se hodně sportovalo.“

Oba synové Věry Růžičkové dělali gymnastiku, ten starší později skákal o tyči. „První syn se narodil rok po Hrách, takže jsem skončila krátce po Londýně. A pak už jsem se nevrátila, ale pracovala jsem dvacet let jako trenérka z povolání. Byla jsem i mezinárodní rozhodčí.“

Dodnes je paní Věra činná v Sokole i Klubu olympioniků. Chodí si zacvičit, plave, studuje univerzitu třetího věku.

Fotogalerie

5 fotografií