Michala Jošku rodiče opustili kvůli rozštěpu a vyrůstal v dětském domově! Dnes studuje, ale přesto říká: Raději bych se narodil bílý!

Poté Michal prošel smutným pobytem v psychiatrické léčebně i několika dětskými domovy. Teď je ale konečně šťastný a plní si své sny. Po večerech studuje střední zdravotnickou školu a pomáhá vozíčkářům.

Michalův start do života byl smutný. Když přišel na svět s ošklivým rozštěpem patra, jeho rodiče miminko odmítli. „Neunesli to, nevěděli, co si se mnou počít, tak mě odložili,“ vypráví Michal, který pochází ze sedmi dětí.

V kojeneckém ústavu byl chlapec do svých 2,5 let. Pak se rodiče přece jen rozhodli, že si chlapečka vezmou domů. Tam se ale žádná idyla nekonala. Bití a hlad byly na denním pořádku. Nic z toho Michalově psychice nepřidalo.

„Byl jsem hyperaktivní dítě a neuměl jsem si hrát s ostatními dětmi. A tak mě poslali do dětské psychiatrické léčebny. Bylo to děsivé,“ vzpomíná Michal. Po pobytu na psychiatrii Michal putoval z jednoho dětského domova do druhého.

„Můj skutečný život začal až odchodem z domova. Chtěl jsem zkusit studovat, najít si práci…,“ vypočítává. Bydlet začal v pražské Libni v sociálním zařízení občanského sdružení DOM Dům na půl cesty, kde se mu moc líbilo. Nakonec si našel jednopokojový byt, v němž je v podnájmu.

Chtěl bych dělat pečovatele

Michal také potkal Adélu, dobrovolnici občanského sdružení Lata, které pomáhá ohrožené mládeži. Poradila mu i se školou. „Studuji po večerech střední zdravotnickou školu. Jsem ve třetím ročníku,“ usmívá se Michal, který si také udělal kurz sanitáře a našel si práci.

„Pracoval jsem rok a půl v nemocnici, bohužel ale snižovali stavy. Dostal jsem krásný posudek a nedávno začal pracovat jako sanitář v léčebně dlouhodobě nemocných v Praze,“ vysvětlil Michal, který také přiznal, že tam dal výpověď.

„Nedokázal jsem se dívat na to, jak se personál choval ke starým lidem,“ hrozí se. Znovu teď proto hledá práci a těší se na každou nabídku. „Chtěl bych pracovat jako sanitář či pečovatel. Také dělám asistenta vozíčkářům, ale to je jen brigáda, ze které bych nezaplatil ani nájem,“ chmuří se Michal.

Rodina mě měla jen pro peníze

A jak se zpětně dívá na svůj příběh? „Se svou rodinou už se nestýkám. Když jsem u nich pár dní bydlel, pochopil jsem, že si mě domů vzali jen pro peníze,“ dodává. Michala se také ptáme na to, jaké to je být Romem. O otázce dlouze přemýšlí a pečlivě hledá slova. „Raději bych se narodil bílý. Musím však žít s tím, co mám. Ale šancí je tolik!“ říká a už zase se usmívá.

Michalovi pomohla Lata

Občanské sdružení Lata pomáhá ohroženým dětem, mladým lidem a jejich rodinám z Prahy a blízkého okolí. Skrze vyškoleného dobrovolníka poskytuje klientům ve věku 13 – 26 let především vrstevnickou podporu, prostřednictvím níž jim pomáhá zvládat ohrožující životní situace a posiluje jejich samostatnost. Více na www.lata.cz